Zásada, které se drží: nikdy neříkej nikdy
Sám přiznává, že si občas protiřečí, jako svoji slabou stránku uvádí emoce, velkým kladem je jeho soutěživost a vytrvalost. Ačkoli podle znamení zvěrokruhu dlouho nevydrží na jednom místě, úspěšně šéfuje vlastní firmě už deset let. Než k tomu dospěl, chtěl být a byl kuchařem, manažerem, právníkem, číšníkem, pečovatelem… Čtrnáctý rozhovor seriálu patří Františku Boudnému, obchodnímu šéfovi Předvýběru.CZ.
Studoval jste v Opavě, bydlíte na Vysočině, pracujete v Praze - odkud vlastně jste?
Narodil jsem se v Praze. Po dvou letech se naši odstěhovali na Vysočinu a tam jsem strávil velkou část života. Po střední škole jsem šel studovat do Opavy, pak jsem pracoval v Německu. Praha měla být pouze moje přestupní stanice, než dostanu víza do Ameriky, ale osud tomu chtěl, že jsem se do Ameriky nedostal a zakotvil jsem v Praze.
A čím se cítíte? Pražákem, Čechem nebo člověkem z Vysočiny?
Ideálně bych se chtěl cítit Čechoslovákem, ale to nám sebrali v roce 1993, takže se cítím Čechem. Nejsem žádný regionální nacionalista, abych tvrdil - „já jsem z Vysočiny“ nebo „já su Pražák“ - vidíte, podle toho, že říkám su, tak to ani nejde, abych tvrdil, že jsem Pražák.
Kde se cítíte nejvíc doma?
Vysočina je pro mě domov, jelikož tam mám rodinu, mám tam postavený dům, jsou tam moje děti. Mám tam nejvíc kamarádů, provozuju tam všechny svoje koníčky, mimopracovní aktivity, takže k Vysočině mám nejblíž.
František Boudný
Proč jste studoval až v Opavě?
Zase osud. Chtěl jsem původně studovat v Praze nebo v Brně, ale mé znalosti nebyly natolik vysoké, abych správně složil zkoušky na právnické fakulty, na které jsem se hlásil. Jako pojistku, kdyby to na právech nevyšlo, jsem měl filozoficko-přírodovědeckou fakultu v Opavě, obor veřejná správa a regionální politika. V roce 1998, kdy začaly první námluvy s Evropskou unií, mi profesor na střední škole poradil, že je to zajímavá cesta a už tenkrát věděl, že vzdělaní, jazykově vybavení úředníci budou mít v EU velký potenciál. Mě to lákalo, vzhledem k tomu, že nejsem ten nacionalista, chtěl jsem pracovat v zahraničí.
Veřejnou správu, kterou jste vystudoval, jste ale nakonec nikdy nedělal?
Moje jazyky nebyly na tak vysoké úrovni, abych dokázal žádat o nějaké místo v EU. Jediné co se nabízelo, bylo pracovní uplatnění na Krajském úřadě v Jihlavě za šestnáct tisíc hrubého bez blízké vidiny posunu, ať už finančního nebo kariérního. Viděl jsem více možností na trhu práce, než být na úřadě.
Co byla tedy vaše první práce?
První nabídku jsem dostal od mého spolužáka, který má na Vysočině velkou firmu na stavebniny. Potřeboval někoho, kdo by mu sháněl zakázky, více rozvíjel obchod v regionu, potažmo i v celé republice. Dovážel ze zahraničí eternitovou střešní krytinu, což bylo v té době terno, většina chatiček a chalup byla pokrytá eternitem a po třiceti letech majitelé nemovitostí chtěli krytinu vyměnit. Se spolužákem jsem si plácl, ta práce se mi líbila - komunikovat s lidmi, učil jsem se dělat obchod. Ale po roce jsem to vzdal, kamarád mi dal dobrou školu, ale nedokázal mě zaplatit, abych byl spokojený. Pak jsem šel do dvou výrobních společností, jedna vyráběla kabelové svazky do světel k autu a druhá, kam jsem potom přestoupil, vyráběla přímo světla. Ukázalo se, že ve výrobním prostředí se necítím dobře, nejsem technický typ, výkresy a kotace mě nijak nenaplňují. Nebavilo mě dělat práci pro práci nebo sedět pět hodin na poradě a pak pět hodin o té poradě psát zápis.
Takže jste začal pracovat v personalistice?
Už se blížíme. Nevyšla mi práce v Americe, protože jsem nedostal pracovní víza, která jsem měl přislíbená. Takže jsem zůstal v Praze. Pracoval jsem v restauraci, spíš, abych něco dělal, než si najdu nějakou serióznější práci.
Na place?
Na place.
To si neumím představit.
Už předtím jsem pracoval ve Frankfurtu tři měsíce jako číšník a předtím v Mnichově. Pracoval jsem taky v McDonald´s. Vy si mě neumíte představit, ale vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Takže i v Praze jsem pracoval jako číšník v Klubu architektů, mezitím mě ale oslovili právě z personální společnosti CV Online. Bral jsem to jako přestupní stanici, než se podaří ta Amerika, ale nakonec jsem v té společnosti zůstal skoro pět let. A v roce 2008 jsem s bývalými kolegy založil Předvýběr.CZ.
Proč jste chtěl být právník? Je to rodinná tradice?
Vždycky jsem měl rád kriminálky a vyšetřování. Možná by se mi líbilo být i policista, vyšetřovatel nebo kriminalista, ale měl jsem kamaráda, který v Praze pracoval jako kriminalista, ten mě od toho odrazoval. Neměl jsem ambice být soudce nebo notář, chtěl jsem být advokát.
Ale to asi nebyl klukovský sen?
To ne. Klukovský sen byl jednoznačně kuchař!
Vážně jste chtěl být kuchař?
Vidíte, říkal jste, že mě znáte a já vás ještě dokážu překvapit. Do svých šestnácti let jsem chtěl být kuchař. Zase jen náhoda a osud chtěly tomu, že jsem neskončil na hotelové škole ve Velkém Meziříčí, ale díky tomu, že jsem dělal přijímačky na Manažerskou akademii v Jihlavě o týden dřív, než na hotelovku, nadchl jsem se pro to a chtěl jsem být manažer.
Jste dneska ve své práci spokojený?
Převážně ano. Ale jsou dny, kdy sám nad sebou přemýšlím a ptám se - musím tohle dělat? Z osmdesáti devadesáti procent jsem spokojený.
Přes kuchaře a právníka, číšníka a výrobní firmy je to k personalistice pěkný oblouk.
A to ještě nevíte ten příběh s Amerikou.
Co jste tam chtěl dělat?
Měl jsem být ošetřovatelem mentálně postižených lidí v Bostonu, v domově se čtyřiadvacetihodinovou péčí.Ti lidé nejsou úplně zbavení svéprávnosti, ale potřebují nějakou asistenci. V rámci studia jsme měli podobor sociální politika. Měl jsem tedy teoretické znalosti ze sociální politiky a sociologie a vůbec práce s mentálně postiženými nebo vůbec lidmi, kteří mají nějaké problémy, ať už finanční, psychické nebo sociální, byli jsme na to ve škole docela vycepovaní, proto jsem měl zájem o takovou práci. Přišlo mi to jako dobrá příležitost, tehdy to byla jedna z mála prací, která se dala v Americe dělat legálně a byla dobře placená.
Hlavní motiv byl ale spíš to, že jste jako mladý člověk chtěl cestovat a vydělávat, ne? Nebo jste tak strašně moc chtěl pomáhat jiným lidem?
Řekl bych, že to bylo fifty fifty. Že jsem byl mladý a chtěl poznávat svět a vydělávat dobré peníze je jedna část, ale mám v sobě i to, že chci pomáhat lidem a že jsem sociální typ, čehož občas někteří zneužívají, ať už blízcí nebo vzdálení. Mně by se líbilo v budoucnu pracovat v sociálních sférách. Neříkám, že dvanáct hodin denně, ale pár hodin svého pracovního týdne bych si to uměl představit.
Můžete se tomu věnovat v rámci dobrovolnictví.
A to byla taky věc, kterou jsem se jeden čas hodně zabýval.
Vraťme se. Proč nevyšla ta Amerika?
Nedostal jsem víza. Šlo o program pod vlajkou Spojených států amerických, i vláda to podporovala, ale bohužel nepodporoval to úředník, který seděl na ambasádě v Praze. Psal se rok 2004, Amerika nebyla moc otevřená jakýmkoliv migrantům, a já jsem dostal zamítavé stanovisko bez vysvětlení. Nakonec mi ten úředník lámanou češtinou řekl, a možná se nemýlil, že v Čechách nemám jediný právní závazek, abych se po roce a půl vrátil, takže mě do Ameriky nepustí.
František Boudný už deset let pracuje jako obchodní ředitel ve firmě Předvýběr.CZ, kterou spoluvlastní. Vystudoval Slezskou univerzitu v Opavě a Univerzitu J. A. Komenského v Praze. Kromě toho je velký fanda sportu, aktivně se věnuje cyklistice a běhání, mezi jeho koníčky patří i film a divadlo. Se svojí ženou Simonou a dětmi Františkem a Agátou žijí na Vysočině.
Kromě toho, že letos firma slaví deset let, jste sám dosáhl určitých kulatin. Jako člověk se cítíte jak starý?
Pětatřicátník se zkušenostmi. Ne, že bych už znal všechno, dennodenně se setkávám s tím, že je spoustu věcí, které jsou pro mě nové a které řeším prvně a získávám v tom nějaké další zkušenosti. Cítím se jako člověk, který má ještě pracovní život před sebou a je otázka času, jak dlouho vydržím s nějakým nadšením a elánem dělat práci, kterou dělám. Ale tu čtyřku na začátku, když si uvědomím, kolik mi je, tu nemám rád.
Nedivím se, ale jsou i horší čísla na začátku. Starší generace mívají kritický pohled na mladší. Co si myslíte o dnešních mladých lidech?
Mají hodně možností, příležitostí a myslím si, že ne všichni s tím umí správně naložit, že se v tom začínají sami ztrácet. Čím víc máte možností, tím pravděpodobněji se nechytnete nějaké jedné jasné cesty. Myslím, že mladým lidem chybí dneska vnitřní motivace, nějaký ten maják na moři, za čím jdou. Přeskakují, nemají jasné cíle jako jsme měli my před deseti lety.
Čím to je?
Moji vrstevníci věděli, že chtějí někde bydlet, že chtějí založit rodinu, mít auto nebo cestovat. Jejich vize a motivace mi přišly mnohem jasnější. Dneska je velká doba hojnosti, možností je víc, než člověk dokáže vstřebat.
Najdete na mladé generaci něco pozitivního?
Nehodnotím je negativně, ale určitě jejich generaci nezávidím. Jak mladší generaci vnímám, je na nich pozitivní, že nejsou tolik negativní. Právě díky tomu, kolik mají možností, tak nějaký neúspěch neberou moc vážně. V naší generaci, když se něco nepovedlo, lidé se v tom sami začali utápět, kdežto dneska, když člověku něco nevyjde, zítra má další příležitost. Což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu jim dáte nějaký pracovní úkol a když ho neudělají, tak ho neudělají, on se svět nezblázní.
Kde se vidíte za deset let?
Děkuju za tuhle otázku, protože před deseti lety jsem se chtěl vidět někde jinde, než tady s vámi sedět, ale na druhou stranu necítím se v tom zase tak špatně. Za deset let bych s vámi klidně rád seděl, ale třeba jinde než v Praze, třeba na Vysočině. Byl bych rád, kdyby firma za deset let dokázala fungovat více bez mé přítomnosti.
Jste tváří firmy, nicméně ji vlastníte spolu s Vladimírem Kočím. Odkud se znáte, jak jste se dali dohromady?
Potkali jsme se u našeho společného zaměstnavatele CV Online. Byla to společnost s anglickými vlastníky, původ měla v estonském Tallinu, centrálu v Maďarsku, bylo to hodně multi, kulti. Já jsem pracoval na pozici obchodníka, on na pozici konzultanta. Ve společnosti jsme byli rozdělení na dvě větve, jedna byla klasická personální agentura, druhá větev byl pracovní portál. Já jsem pracoval pro pracovní portál, on pro personální společnost. Nemůžu tvrdit, že jsme jako kolegové byli přátelé na život a na smrt, nechodili jsme spolu pravidelně na pivo. Když Vladimír společnost opustil,zůstal jsem s ním v kontaktu. Posunul jsem se do manažerské role a on byl na dálku, po telefonu a po mailu, v podstatě můj kouč, mentor, rádce, pomáhal mi ve vypjatých situacích. Udržovali jsme přátelské i pracovní vztahy a jednoho dne mě napadla myšlenka založit vlastní společnost. Jemu se to líbilo, chtěl to podpořit jako investor a tak jsme se dali do podnikání.
Jaké máte dneska vztahy?
Pořád spolu pravidelně nechodíme na pivo. Ale co se týče profesního vztahu, tak stoprocentně dobré. Víme o sobě. Většina záležitostí ve firmě je na mně, ale když je nějaká zásadní věc, se kterou potřebuji pomoct, je vlastně první a jediná osoba, na koho se obracím.
Jako šéf personální společnosti takové otázky asi celkem běžně dáváte jiným: Jaké máte silné a slabé stránky?
Slabá stránka je, že ne vždycky umím krotit své emoce, v některých situacích nejsem dostatečně asertivní. A slabá stránka je i to moje sociálno, někdy jsem až příliš benevolentní k některým situacím, které kolem mě v pracovním prostředí nastanou. Na druhou stranu ty emoce můžou být silnou stránkou, protože dokážu ocenit úspěch. Mám rád výhry, jednou z mých silných stránek je, že jsem vytrvalý, nemám rád skončit v polovině nebo ve čtvrtce, něco rozběhnout, nedotáhnout. Takové to klišé, které se objevuje v inzerátech - schopnost dotahovat věci do konce - ke mně patří a to říkám ve vší skromnosti a počestnosti.
Hezky jste mi přihrál. Budu ošklivý, připomenu vám první pokus o zdolání 1000 mil. Vzdal jste to v polovině a později jste na blogu napsal, že už druhý den jste věděl, že to není pro vás. Na druhou stranu - o rok později jste dojel do cíle. Jak to hodnotíte s odstupem?
Určitě to můžeme zařadit do mých slabých stránek - v životě jsou situace, kdy si protiřečím. Někdy dělám emotivní rozhodnutí a s odstupem času názor změním. Snažím se na tom pracovat, do svého uvažování jsem zařadil zásadu „nikdy neříkej nikdy“, protože mnohokrát jsem tvrdil, že nikdy bych s tímhle člověkem nespolupracoval a za několik měsíců to byl můj nejlepší klient nebo dodavatel. I když jsem tvrdil po prvních neúspěšných mílích, že už nikdy, za rok jsem na kolo sedl znovu, ale to zase jde ruku v ruce s tou vytrvalostí. Přišlo mi, že jsem něco nedokončil, nedotáhl, nedodělal, tak jsem se prostě podruhé rozhodl, že už to dodělám.
Sportovní nadšení je pro vás typické. Věnujete se cyklistice a běhání, ale dřív jste dával přednost kolektivním sportům. Proč ta změna?
Pocházím z vesnice, z malého městečka, kde v podstatě jedna skupina jsou hasiči a druzí jsou fotbalisti. Byl jsem fotbalista. Vždycky jsem tíhl ke kolektivním sportům, a možná proto dneska mám firmu nebo je to důvod, proč se cítím být manažerem. Když jsem se věnoval nějakému sportu, ne, že bych ho uměl nejlíp, ale vždycky jsem byl kapitán nebo předseda oddílu. Posledních pět let se věnuji individuálním sportům, hrát fotbal s klukama mladšíma o dvacet let, se kterými se nemáte po zápase co říct, mě už tak nenaplňovalo. Ale v kolektivním sportu jsem se krásně emočně vybouřil, což mi teď chybí.
Mezi vaše další koníčky patří divadlo a kino. Jaký žánr máte rád, kam často chodíte?
Moje „domovská scéna“ je Činoherní klub, kde jsem si oblíbil herce jako Petr Nárožný, Ondřej Vetchý, Ivana Chýlková, Bolek Polívka. Hrajou tam persony, které pro mě herecky jsou profesionálové a když do Činoherního klubu jdu na nějaké představení, tak ani moc neřeším, o čem ta hra je, ale hodně se dívám na jejich herecké výkony, a to strašně obdivuji. To se zase vracíme do mého dětství...
Ještě řekněte, že jste chtěl být hercem?
Líbila se mi představa být hercem, vystupovat před lidmi. Ale nikdy jsem v ničem nehrál, ani v amatérském spolku. Ale pokukoval jsem po tom. Dneska když jdu na nějaké amatérské divadlo, bohužel z toho nejsem tak nadšený jako v minulosti, kdy mi přišlo, že ti lidé dělají kus práce - dneska vidím amatérské a profesionální divadlo jako když srovnáváte nejnovější BMW a starého rozpadlého trabanta. Tím nechci urazit amatérské herce. A kino beru jako oddechovku. Za posledních pět let se snažím navštěvovat převážnou část českých nových filmů, ale z nějakých patnácti představení za rok se mi líbily třeba jenom dvě. Je tam bohužel velký odpad.
Co jste viděl naposled z českých filmů?
Bylo to Po čem muži touží.
Zahraniční filmy vás nezajímají?
Mainstreamová americká produkce mi příliš nic neříká, pokud nejde o příběh podle skutečné události. Hodně se mi v posledních letech líbilo 12 let v řetězech nebo film Sully: Zázrak na řece Hudson vyprávějící o tom, jak přistálo letadlo v New Yorku na řece. Nedávno jsem si stáhl film z roku 1967 Bonnie and Clyde, protože jsem ho nikdy neviděl a chtěl jsem to vidět. Letos jsem byl na Karlovarském mezinárodním festivalu, z devíti navštívených filmů mě zaujaly dva.
Mimochodem, jaký máte vztah k horoskopům?
To je kategorie sama o sobě. Dřív jsem je četl a bavily mě. Bavilo mě, že jsem se v tom vždycky našel, ale kdo se v nich nenajde, že? Ale jednoho dne jsem takhle seděl s kamarádem a bavili jsme se o tom, kdo co dělal. A když mi řekl, že jeho letní prázdninová brigáda bylo psaní horoskopů, tak jsem na ně zanevřel. „Ráno jsem přišel do práce, koukl se ven a začal jsem si něco vymýšlet,“ prozradil mi kamarád.
Podle zvěrokruhu jste ve znamení Blíženců. Na webu jsem si našel vaši charakteristiku: hodně zájmů, nevydrží dlouho na jednom místě, jeho život je plný neplánovaných změn.
Tak to je strašidelné, s tím bych se asi ztotožnil. Před rokem byla moje žena u nějaké astropsycholožky a ona se ptala na naše děti. Řekla jí o našem druhém dítěti Agátě, že jí těžko udržíme někde na místě, což je realita, ale taky, ať dáme pozor, až bude řídit auto, že miluje rychlost. Dlouho jsme na to vůbec nemysleli, ale když v létě začala v autě křičet „Tati, přidej, tati, přidej!“, tak jsem se trošku lekl, jak to ta žena už před rokem mohla vědět.
Pojďme se ve finále trošku věnovat otázkám, které patří k vaší práci. Jedno z témat jsou senioři a jejich využití v práci. Vím, že v minulosti jste toho nebyl moc příznivce - změnil jste názor?
Co se týče naší firmy, názor jsem nezměnil, v minulosti jsem získal pár negativních zkušeností. Nebyly zásadní, ale přesvědčily mě, že do našeho prostředí se senioři nehodí. Ale dneska vidím na trhu, že spousta společností, které ještě před lety říkaly „nad padesát let nám nikoho neposílejte“, „čtyřicátníky nechci“, tak hodně povolily a už se s tím tolik nepotkáváme, že by nám někdo dával věkové limity. Je pravda, že pokud budeme hledat obchodního zástupce, který má denně sedět v autě, to prostě člověk nad čtyřicet už dělat nechce. V tuto chvíli ale určitě mají senioři lepší šanci získat práci než v minulosti. Moje máma přišla o práci, když jí bylo 59 a našla práci obratem.
Podobně diskutované téma je uplatnění muži versus ženy. Jsou muž a žena úplně zastupitelní, nebo se každý hodí na něco trošku jiného?
Každý se hodí na něco jiného. Vidím to v naší firmě. Konzultantskou část z velké většiny obsazujeme ženami, obchodníci jsou častěji muži. Je to o stylu práce, ženy jsou více pečlivé, více analytické, jdou více do hloubky, takže se jednoznačně hodí pro práci personální konzultantky, naopak muži jsou třeba více výbušní, nechtějí se zabývat příliš administrativou, jít moc do hloubky, proto jsou využitelnější v prodeji. Rozdíly jednoznačně jsou, ale obě dvě skupiny si můžou práci najít, pokud jdou tím správným směrem.
V ekonomických médiích se stále častěji objevují čísla, která naznačují, že se blíží nějaká krize. Jak dlouho bude trvat dnešní situace, kdy zaměstnanci nejsou a těží z toho a zaměstnavatelé mají velké problémy lidi sehnat?
Myslím, že v příštím roce bude situace dobrá, hodně podobná letošku, ale do dvou let bychom se mohli vrátit do doby 2008-2009, kdy nabídky práce nebyly a zaměstnavatelé nepoptávali zaměstnance v takovém množství jako teď. Zaměstnavatelé si teď více a více rozmýšlejí, které lidi opravdu potřebují a jak práci rozdělit mezi ostatní a jak se bude objevovat více zpráv, že nějaká krize je na spadnutí, zaměstnavatelé budou více a více přemýšlet a do dvou let krize bude. Přál bych si, aby byla co nejmenší.
Za rozhovor děkuje: Zdeněk Fekar
Přečíst si můžete i dalších třináct rozhovorů:
- Jiří Malůš: Brno je pohodové město, říká opravdový Čechoslovák (Datron)
- Alena Nejezchlebová: Neptá se druhých, kde se vidí za deset let (Richter + Frenzel)
- Štěpánka Zdvořáková: Mužští kolegové oceňují ženu v týmu (Zeppelin)
- Lenka Dosedělová: Od začátku byla favoritkou poroty (výherkyně Školy pohovorů)
- Miroslav Černáč: Ideální kolega? Lidsky kvalitní člověk (Velox CMS)
- Milan Peterka: Je šťastný. Má rodinu, práci a florbal (Předvýběr.CZ)
- František Novák: Lidé o sobě dneska v životopisech říkají pravdu (GSW Development)
- Andrea Nichtová: Ideální personalista by měl především znát sám sebe (Psychiatrická nemocnice Bohnice)
- Dana Kultová: Lidé jsou na sociálních sítích dobrovolně, proto fungují (nydrle)
- Jiří Šturch: Obchod je férový: co dáš, to dostaneš (Předvýběr.CZ)
- Marta Hrubá: Jako personalistka ráda dělá lidem radost (Lidl)
- Leontina Krchňáková: V generaci mileniálů je znalost ruštiny velká výhoda (Rádio Svobodná Evropa)
- Ivana Malá: Na začátku kariéry byl nudný profesor (DHL)