21.03.2017

V generaci mileniálů je znalost ruštiny velká výhoda

Odpověděla na inzerát, přišla na pohovor a dostala nabídku… Zdánlivě jednoduše začala kariéra Leontiny Krchňákové v Rádiu Svobodná Evropa. Pomohlo jí samozřejmě i to, že se právě s personalistikou setkala v Předvýběru.CZ, kam nastoupila proto, aby po škole nebyla na trhu práce jen „servírka“, a také chytrá volba cizího jazyka na gymnáziu i to, že ruštině zůstala věrná i během studia dvou vysokých škol najednou.

Proč vlastně jste studovala dvě školy?
Chtěla jsem pokračovat ve studiu ruštiny, se kterou jsem začala na střední. Protože mi sama šla, přišlo mi to jako dobrá cesta. Ale z filozofické fakulty Karlovy univerzity není úplně ideální uplatnění, proto jsem se rozhodla kombinovat to s něčím, co mi třeba v životě bude víc užitečné a tak jsem se rozhodla pro VŠE.

Tam jste studovala personalistiku?
Ne, já jsem studovala ekonomii a management. Vlastně ještě pořád studuju.

Když jsme v rádiu, kde se mluví nejrůznějšími jazyky, napadá mě přirozená otázka: jakými se dokážete domluvit?
Anglicky, rusky, mluvím ještě polsky, rozumím ukrajinsky, bulharsky, běloruštině rozumím, východoevropské jazyky jsou mi blízké…

Máte o ně zájem z nějakého důvodu?
V Třinci je polština skoro takový druhý mateřský jazyk. Moji rodiče jsou sice oba Češi, ale běžně tam všichni rozumíme polsky, koukali jsme na polské večerníčky.

Proč jste se rozhodla pro ruštinu?
Přišlo to na střední. Byla jsem na šestiletém gymplu, ve druháku jsme vybírali druhý jazyk k angličtině. Měli jsme na výběr mezi ruštinou, fráninou, španělštinou a němčinou. Mně se hrozně líbila francouzština, na základce jsem se ji učila, ale měli jsme špatného profesora, na španělštinu se hlásí moc lidí, němčina se mi nikdy moc nelíbila, tak jsem si říkala, že ruština by mohla být dobrá i do budoucna. Přece jenom jsem generace millenials, která se ruštinu běžně neučila, před mou generací je velká díra, moc lidí tím jazykem nemluví, a protože je to slovanský jazyk, je hrozně jednoduché se ho naučit, pokroky jsou daleko víc vidět a když člověku něco jde, motivuje ho to dát do toho víc. Na střední škole mi to šlo, jezdila jsem na různé soutěže. Dostala jsem se na filozofickou fakultu, kde je údajně nejlepší ruština v Česku, a tak jsem si říkala, proč ne, zkusím to, chtěla jsem do Prahy a tak jsem tady zakotvila.

Ruština teď u nás není zrovna populární. Využijete ji vůbec?
Vlastně v ní vidím svoji největší výhodu tady v práci. Většina z mých kolegyň má daleko větší praxi v HR než já, ale já jsem měla výhodu, že umím rusky. Zrovna když jsem nastupovala, spouštěli jsme nový projekt ruskojazyčné televize. Nabrali jsme asi šedesát lidí a já jsem byla hlavní styčný zástupce pro naše nové rusky mluvící zaměstnance, protože bohužel ruská, i mladá generace má problém, že se odmítá učit jazyky, takže spousta z nich neumí ani anglicky, takže jediná možnost, jak se s nimi domluvit, když je tady potřebujeme, je právě ruština. Používám ji prakticky denně.

Jak jste se dostala do Svobodné Evropy?
Odpověděla jsem na inzerát, přišla jsem na pohovor a dostala jsem nabídku.

Opravdu to bylo tak jednoduché?
Víceméně ano. Odcházela jsem z Předvýběru, když jsem dodělávala bakaláře na filozofické fakultě a hledala jsem práci na fulltime. Lákalo mě prostředí větších firem, protože předtím jsem pracovala vlastně spíš v menších firmách, říkala jsem si, že bych chtěla zkusit něco nového a tady hledali HR specialistu s ruštinou. Sice chtěli spoustu let praxe, kterou jsem neměla, ale říkala jsem si, že za zkoušku člověk nic nedá. Poslala jsem cévéčko, proběhl dvoukolový pohovor a jsem tady.

Pracujete ve firmě, kde jsou lidé z různých regionů s různými jazyky. Jak se v takovém prostředí pracuje?
Nemám vlastně s čím srovnávat, moje první HR práce byla vlastně v Předvýběru. Zdejší prostředí je pro mě hodně zajímavé, i proto, že je to mediální organizace. Potkávám se se spoustou vzdělaných lidí, potkávám se s lidmi, kteří mají úplně neuvěřitelné životní příběhy, přicházejí ze zemí, kde byli perzekvovaní, bylo jim znemožňováno vycestovat, ztráceli se jim příbuzní… A samozřejmě i střet kultur, je tady spousta lidí z Blízkého východu, půlka zaměstnanců jsou muslimové, máme tady i spoustu lidí židovského vyznání, máme tady křesťany, Rusové jsou ortodoxní křesťané. My Češi jsme typicky ateističtí, je zajímavé se potkávat s jinými lidmi, člověka to hodně zbavuje předsudků.

Každé etnikum má jiné kulturní zvyklosti a jiné svátky, jak to z pohledu personalisty vypadá?
To je jednoduché, jsme americká firma sídlící v Česku, slavíme všechny české svátky a k tomu některé americké. Takže máme víc volna :-) Slavíme Den nezávislosti a Den díkůvzdání.

Vzhledem k tomu, že tu máte i zástupkyně muslimské kultury, jak řešíte hodně diskutovanou otázku nošení burky a podobně?
Považujeme za rozhodnutí každého jednotlivce, jak se obléká, nevyžadujeme business dress, ale očekáváme určitou úroveň oblékání. Jestli si zaměstnanci schovávají vlasy nebo ne je čistě na jejich osobní vůli.

Jak funguje HR ve velké mediální firmě? Kolik máte kolegů?
To každého překvapí. V hlavní budově je kolem 650 zaměstnanců plus asi pětadvacet lidí pracuje ve Washingtonu. A po světě máme kolem dalších patnácti set spolupracovníků. Na HR je nás tady v Praze třicet dva. Vypadá to, že jsme obrovská firma, ale vzhledem ke specifické struktuře máme pořád co na práci. Máme klasickou organizační strukturu: client services, to je vlastně moje oddělení, máme na starosti standardní činnosti jako nábor, organizační strukturu, vztahy se zaměstnanci, směrnice, pracovní náplně. A pak máme kolegy specializované na odměňování a benefity, a také oddělení, které novým zaměstnancům pomáhá s vízy, pracovními povoleními, s pobytem a podobně.

Kde jste pracovala před nástupem do Svobodné Evropy?
Měla jsem klasické studentské brigádičky, různé servírky, hostesky, dělala jsem finanční poradenství, pracovala jsem na recepci. Klasika, kdy člověk hledá první přivýdělky spíš, než nějakou praxi.

Podle čeho jste si vybírala brigády?
Hlavně podle toho, jestli mě tam chtěli a jestli se mi tam líbilo. A peníze byly samozřejmě určující faktor. Když je vám osmnáct a jste první rok na vejšce v Praze a chcete chodit do barů, tak je potřebujete :-)

A jak jste se dostala do Předvýběru?
Nastupovala jsem tam po půlroční stáži v Moskvě. Byla jsem ve druháku, přemýšlela nad tím, že dennímu studiu se asi nechci dál věnovat a že bych se měla profesně orientovat na něco, co mě připraví na práci a nevyjdu v pětadvaceti ze školy s tím, že neumím nic a jediné, co si můžu napsat do životopisu, že jsem dělala servírku.

Předpokládám, že v Předvýběru jste dělala klasicky konzultantku?
Přesně, nejdřív jsem dělala konzultantku a po pár měsících jsem začala ještě dělat asistentku Františkovi Boudnému. Vlastně jsem byla první povýšený konzultant :-)

Co vás na Předvýběru nejvíc zaujalo?
Dali mi šanci. Bylo mi čerstvých dvacet. Je těžké najít firmu, která vám v tom věku dá příležitost dostat se k něčemu trochu zodpovědnějšímu, bavit se s klienty, mluvit s kandidáty, dělat opravdovou práci, takových firem je hrozně málo. A když už jsou, většinou hledají neplacené stážisty, což si většina studentů dovolit nemůže. Předvýběr mi pomohl, že jsem se dostala k HR. Po těch pár měsících, kdy jsem povýšila, šlo o další nakopnutí, naučila jsem se dalších iks desítek tisíců věcí. Firmě jsem za to hrozně vděčná.

Čas utekl rychle jako voda. Za příjemný rozhovor poděkoval: Zdeněk Fekar

• Přečtěte si také 1. díl seriálu: Na začátku kariéry byl nudný profesor (rozhovor s Ivanou Malou)