18.01.2021

Učitelka, která se našla na venkově

Není to úplně přesné. Lucie Zelená z venkovského prostředí na Vysočině pochází. Studovala ale ve dvou krajských městech, první práci učitelky našla v hlavním městě, nakonec ale zakotvila v rodné Brtnici. V rodinné firmě svého manžela START Zelený se stará o smlouvy a jejich plnění, o zaměstnance a o reklamu. Sama říká, že není městská holka a pro letošek si dala za cíl sblížit se s rodinnou farmou ‒ na firemních pozemcích se ráda pohybuje v holínkách. I když ani tady nezapře svoji ženskost: její gumáky mají růžovou barvu.

Jak jste se vlastně dala dohromady s Předvýběrem.CZ?

Přes mého manžela Vlastimila, který byl spolužák s Františkem Boudným a jsou to i kamarádi a stále spolu spolupracují.

Koho pro vás naposledy hledali? A jak jste spokojená coby zákazník?

Hledali nám stavbyvedoucího. Ten se hledá těžko pořád, ale teď samozřejmě obzvlášť. Spokojená jsem. Někdy se to podaří, někdy se to nepodaří, ale většinou to klapne.

Jste vystudovaná učitelka, ale teď se tomu nevěnujete. Jak to vnímáte?

Moc pozitivně ne, protože jsem brala pracovní pozici učitelky jako poslání. Učila jsem jenom rok v Praze, ale abych pochopila, co obnáší podnikání, rozhodla jsem se přestat učit, abychom s manželem mohli fungovat dohromady. Předtím jsem neznala nikoho, kdo by podnikal a nevěděla jsem, jak je to časově náročné. Nastoupila jsem do rodinné firmy a přestala být učitelkou.

Bude to tak napořád?

Uvidíme. Až si to všechno v práci úplně sedne, třeba vezmu pár hodin týdně nějaké odpolední vyučování. Docela ráda bych se k tomu vrátila, ale jenom na chvilinku, jenom trošku.

Co jste vlastně učila, jakou máte specializaci?

Vystudovala jsem na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích učitelství pro první stupeň základních škol. Takže jsou to všechny předměty, které vás napadnou.

Ale pokud vím, máte trochu blíž k malování.

To máte pravdu, maluji ráda, ale už dlouho jsem se k tomu nedostala. V budoucnu bych se v Brtnici ráda vrátila k malířskému nebo kreslířskému kroužku, který má návaznost na Aloise Toufara, o kterém jsem psala diplomovou práci.

Jaké to bylo ‒ začít učit?

Na prvním stupni vás děti strašně žerou. Spoustu věcí, které řeknete, slyší poprvé v životě. Být ten první, kdo jim řekne, jak to chodí, je pro učitele naplňující, ale taky náročné. Jaký přístup k učení se naučíme na prvním stupni, se potom projeví na druhém a na střední a vysoké škole.

Na co si do dneška vzpomínáte?

Třeba, že děti vůbec nikdy neslyšely, jak to chodí v domácnosti s penězi, a to šlo o děti v páté třídě. Vůbec nevěděly, že se musí platit odpady, nájem, elektřina nebo jaké je platové ohodnocení, že závisí na tom, co vystudují, nebo co umí, na tom, jak dobře to dělají, pro ně to bylo úplně nové a opravdu lpěly na každém mém slově, které jsem řekla. Dávaly si dohromady i jednoduchý rozpočet, jaké jsou náklady čtyřčlenné domácnosti, jaký musí být příjem, aby to vyšlo, a když si chtějí něco koupit, jak náročné je to pro rodiče. V takový okamžik bylo ve třídě úplně hrobové ticho, poslouchaly a říkaly: „Hele, ona říká něco, co nám asi říkat nemusí, co asi nemá napsané, že by měla učit a přesto nám to říká a pro nás to je něco úplně nové.“ Na takový okamžik ráda vzpomínám.

Asi všichni známe seriál My všichni školou povinní. Co na něj říkáte?

Tehdy to bylo samozřejmě úplně nesrovnatelné proti dnešku.

Teď je to lepší nebo horší?

Řekla bych, že se učí míň věcí a že chybí autorita k pedagogovi.

Učila jste v Praze, studovala v Budějovicích… odkud vlastně jste?

Narodila jsem se v Třebíči, ale jinak jsem z Brtnice. Střední školu jsem studovala v Jihlavě a vysokou v Českých Budějovicích. A pak jsem šla na rok do Prahy, protože jsem byla sama, bez závazků, a říkala jsem si, kdy jindy něco v životě zkusit a odpoutat se od rodného města. Přihlásila jsem se na různé školy jako učitelka a ve výběrovém řízení jsem uspěla i v jiných školách, ale Praha mi přišla jako výzva.

Praha je pěkná, ale Budějovice by asi taky nebyly špatný začátek.

Tam je hodně absolventů, ani jsem to nezkoušela a za Budějovicemi udělala čáru plnou úžasných vzpomínek.

Jaký máte vztah k Praze?

Super! Kdybych tam rok nebyla, vůbec bych se v Praze asi neorientovala. Díky tomu roku se v ní trošičku vyznám. Kdyby mi někdo dal na výběr mezi Prahou a Brnem, tak stoprocentně Praha.

Kde jste v Praze učila a bydlela?

Hned z kraje na Praze 4. Bydlela jsem nedaleko na Chodově. Prvního půl roku jsem si vyzkoušela v Podolí spolubydlení, poznala jsem spoustu nových lidí a bylo to fajn.

Rok jste byla v Praze, kde jste se seznámila s manželem, a odešla jste do rodinné firmy. Jak jste se vlastně seznámili?

My jsme se asi znali odjakživa, protože Brtnice je malé městečko, takže jsme o sobě věděli. A během střední a částečně i vysoké školy jsem měla brigádu za barem v Radniční restauraci. Tam jsme na sebe narazili. A na první rande mě vzal na sjezdovku mezi krávy.

V říjnu 2013 jste měli svatbu. To už jste byli domluvení, že budete pracovat v rodinné firmě?

Ne, to ještě ne. Chvilku za mnou jezdil do Prahy už když jsem byla na vysoké škole, ale pořád to bylo takové nijaké, že Praha není tak daleko.. a pak byla svatba, přišlo první dítě, druhé dítě, a to už jsem začala být trošku nesvá z jeho práce, která začíná ráno a přijde mi, že snad nikdy nekončí. Bylo mi zvláštní, že pořád telefonuje, pořád někam jezdí, podniká, baví ho to, a je to jeho koníčkem. První impulz, abych tady pracovala, přišel, když jsem byla na mateřské. Zrekonstruovali jsme penzion a ten jsem dostala na starost a zůstal mi doteď.

Je určitě fajn, že chápete jeho podnikání. Na druhou stranu, když jste pořád spolu, doma, v práci, nehrozí vám občas ponorka ve vztahu?

Ani ne, my se nevidíme často ani v práci ani doma. Nemáme práci osm hodin u společných stolů, ani doma se nepotkáváme ve tři hodiny s čistou hlavou. Společně stráveného času je tak málo, že to na ponorku není.

Co bylo vašim povoláním snů, když jste byla dítě?

To je záludná otázka.

Vidíte ‒ a já jsem čekal, že řeknete, že jste chtěla být učitelka.

To asi taky, ono jich bylo víc. Zkraje to byla cukrářka nebo zmrzlinářka, protože zmrzlina a cukrovinky jsou pro dítě super. A pak se to trošku vyvíjelo a skončilo to u učitelky.

Proč cukrářka?

Dřív se chodilo do cukrárny za odměnu s babičkami, bylo to něco téměř nedostupného.

Čím byli vaši rodiče?

Naši většinou přišli domů z práce kolem třetí, čtvrté hodiny, takže jsme spolu byli celé odpoledne, což teď vůbec neznám. Mamka pracuje na místním úřadě v Brtnici, dělá mzdovou účetní a dřív pracovala v pečovatelském domě, kde jsem měla taky brigády a praxe ze střední školy, takže jsem i díky tomu poznala Brtnici. A taťka pracuje ve velkokapacitním kravíně v Uhřínovicích jako technik.

Jste asi spíš venkovský člověk...

Určitě venkovský, ale strašně ráda si do města občas zajedu.

Asi by se vám tady úplně dobře nepracovalo, kdybyste byla městský typ.

Teď jsem si dala předsevzetí, že se přiblížím našim kravám. Minulý rok jsem si vypiplala malinkatou ovečku, letos bych chtěla naučit naše krávy, aby za mnou šly na jablko a kamarádily se mnou na oslovení ‒ takže městská holka nejsem.

Což je pro firmu vlastně dobře, její podstata stojí na venkově.

I pro mě je to tady perfektní. Sbližuju se s krávama, mám vlastní holínky. Sice růžové, ale holínky!

Co přesně v rodinné firmě děláte? Na vizitce máte “smluvní vztahy a kontrola”. Koho kontrolujete?

Kontroluju zaměstnance, provozovny, faktury… a smlouvy dělám všechny druhy, smlouvy o dílo pro stavby, kupní smlouvy pro stavebniny, ale to samozřejmě není na celých osm hodin, smlouvy jsou nárazové jako všechna práce, kterou tady dělám. Nikdy nevím, co mě během dne přesně čeká.

A máte na starosti i personalistiku.

Z části ano. Mám na starosti spíš tu lidskou stránku. Snažíme se pro zaměstnance každým rokem vymyslet něco lepšího a trošku jim práci zpříjemnit. Manžel tomu říká péče o členy a strašně se té funkci směje. Ale samozřejmě je důležité dát zaměstnancům trošičku něco víc, co nemusíte.

Jaký je váš největší koníček?

Poslední dobou jenom děti, práce a děti, a na nic jiného není prostor. Mám jezevčíka. Koníčky jsou spíš věci, na které jsem měla čas a prostor dřív. Už jsem strašně dlouho nekreslila, nehrála na piano. Zahrádka, zahrádka mi zbyde. Teď v zimě ne, ale v létě na zahrádce a ve skleníku trávím hodně času.

Co máte ve skleníku?

Teď zahradní nábytek. Ale normálně tam mám rajčata, velké množství rajčat, velké množství okurek ‒ protože děti jsou strašně okurkové a celkově mají rády zeleninu. Taky kedlubny. Ale ředkvičky mi moc nejdou. Papriku, dokonce jsem tam dala celer.

Pojďme se ještě zastavit u malování, psala jste o tom diplomku, je to jeden z vašich koníčků. Jak dlouho už jste nemalovala?

Řekla bych, že asi od té doby, kdy jsem učila.

To je opravdu dlouho. Nechybí vám to ani trošku?

Chybí, ale je mi jasné, že děti by strašně chtěly pomáhat a to už není ono. Člověk na to potřebuje opravdu klid a náladu. Teď na to opravdu není ta nálada.

A přitom tady máte takové krásné scenérie! Jaký je styl vašeho malování?

Hodně jsem se inspirovala Aloisem Toufarem, mám ráda téměř abstraktní malbu, která je sem tam doplněná perokresbou. To je to nej, co jsem kdy v životě zkusila. Pamatuju si, že jsem na vysoké škole v plenéru takhle malovala kravín. ‒ Zase ty krávy, mě to snad bude propojovat celý život. ‒ Bylo to perfektní, v pozadí kravín, nějaké palety, příroda, louka, a pak jenom perem jsem vyzdvihla drobné luční kvítí. To se mi moc líbilo, dokonce to někde visí, myslím ještě v mém dětském pokojíčku u našich.

Proč jste si pro diplomku vybrala Toufara?

Je to brtnický rodák, tak trošičku zapomenutý. Když jsem studovala vysokou školu, přišel za mnou učitel a říkal: „Vy jste z Brtnice, víte, že jste tam měli slavného malíře?“ a já říkám: „Vím.“ a on na to „Pojďte o něm napsat diplomku!“ Takže to bylo na jeho popud. Dala jsem to dohromady s dcerou Aloise Toufara, která tady byla dřív ředitelka základní školy a pomohla mi s tím, a myslím si, že je to docela zdařilá práce.

Na Toufarovy obrazy se můžeme podívat na webu vašeho penzionu v Jimramovských Pavlovicích, že

To je pravda! Když jsem vybavovala penzion, tak jsem nevěděla, čím to vybavit. Obrazy z Ikey mi přišly strašně okoukané, věc, kterou můžete vidět v každém penzionu, tak jsem chtěla zvolit něco originálního. Bohužel jsem neinvestovala do originálů, ale vytvořila jsem kopie jeho obrazů. Ty jsme zasklili a rozvěsili v penzionu, takže každý pokoj má svoje kouzlo.

Co vás čeká v letošním pracovním roce?

Pořád je co zlepšovat, vylepšovat, dotahovat, aby to fungovalo líp, takže spíš posuny drobnými krůčky.

Žádná zásadní změna? Ani nějaké předsevzetí jste si nedala?

Nedala.

Nikdy si nedáváte?

Asi ne.

Každý rok pořádáte nějaké aktivity pro zaměstnance. Kvůli koronaviru se to teď moc dobře nedá. Plánujete letos něco?

Minulý rok nám vyšlo aspoň něco, když ne všechno. Vyšla nám firemní voda, takže Start na Vltavě byl. Na to asi vzpomíná v dobrém spousta lidí, pokud teda ty vzpomínky mají, protože to bylo tak náročné, že někteří si toho moc nepamatují. Jinak jsme plánovali společenskou akci na oslavu třiceti let firmy a ta se bohužel zjara ani na podzim uskutečnit nemohla. Letos nejsme moc optimističtí, ale byli bychom rádi, kdyby se podařilo aspoň pár akcí, jaké děláme každý rok, firemní večírky, teambuildingy u nás na dvorečku, bowling nebo firemní voda.

Start na Vltavě byl už druhý ročník. Proč právě tam?

Dřív jsem jezdila Vltavu s kamarády, ještě na střední škole, tak mi je blízká, znám ji, vím, kde a co je. A protože většinou tyhle věci organizuju, tak jsem sáhla po tom, co je pro mě nejjednodušší a nejsympatičtější.

Jak to vlastně probíhá, o víkendu?

Většinou od Vyššího Brodu do Zlaté Koruny. My si to teda trošičku zkracujeme, abychom to zvládli za dva dny. Ale i tak je to docela náročné. Ve čtvrtek skončíme v práci a potkáme se v pátek ráno na vlakáči po šesté hodině a jedeme rychlíkem do Českých Budějovic. Pak máme několik přestupů, které nám nevyjdou nebo ujedou spoje. Předminulý rok to dopadlo tak, že jsme museli jet taxíky, takže se nám to trošičku prodražilo. Na vodu nasedáme po obědě v pátek, celý pátek jedeme, pak přijedeme do kempu, kde jsme ubytovaní v chatičkách, protože dobrodružství se stany a spacáky pro mě úplně není. Celou sobotu jedeme, večer se vyspíme ve Zlaté Koruně a v neděli se vracíme vlakem zpátky na Vysočinu. A v pondělí už zase pracujeme.

A nechybí firmě ten pátek?

Chybí. Ale je to jen jednou za rok.

Kdo s vámi na vodu vyráží?

Kdo se přihlásí, kdo chce. Je to pro všechny, ale většinou nás jede okolo dvaceti lidí. Což je taková značka ideál, protože kdyby nás bylo víc, tak bychom se ztráceli, nečekali bychom na sebe a už by to byla otrava, pořád na někoho čekat a hlídat si to.

V rámci firmy se věnujete spoustě aktivit, jako je penzión nebo kulturní akce. Je to proto, že manžel na to nemá čas, nebo jsou to spíš vaše vlastní zájmy?

Myslím, že obojí. První věc je, že manžel na to nemá čas, protože řeší podstatné problémy ve firmě, a mně je to blízké. Ráda komunikuju s lidma, ráda s nimi pracuju. Ráda spoustu věcí organizuju, plánuju, opravdu to mám za své.

Jak to všechno stíháte? Máte plánovací diář?

Nemám, dřív jsem si všechno psala, teď už to většinou nosím v hlavě. Tak nějak to dávám prostě za pochodu. Člověk se musí naučit rozlišovat podstatné a nepodstatné věci. A věc, která hoří, je zapotřebí vyřešit hned teď a věc, která počká, tak musí počkat.

Jaký je váš vztah k technologiím? Máte ráda aplikace v mobilu?

Moc ne. Moc na to nejsem. Určitě si s technikou docela rozumím, ale nepotřebuju mít spoustu aplikací v telefonu. A ani tomu nevěřím.

Ale na druhou stranu jsem byl svědkem toho, že si na hodinkách kontrolujete počet ušlých kroků.

Kroky si měřím, byl tu Ježíšek, na Vánoce všichni dostali chytré hodinky a všichni si počítáme kroky buďto v telefonu, nebo v hodinkách. V práci mezi sebou soupeříme, kdo má víc kroků a předháníme se, kdo může vstát a něco přinést, kdo uvaří všem čaj, aby měl nějaké kroky navíc.

Jak na tom jste v pomyslném žebříčku?

Do Vánoc jsem na tom byla strašně špatně, protože jsem chytré hodinky neměla, měla jsem jenom telefon a ten ležel celý den na kuchyňské lince ‒ a s prádlem a k psovi a k dětem jsem běhala bez telefonu. A teď si teda vedu velice dobře. Všichni se držíme na stejné úrovni, nikdo neděláme žádný aktivní sport a všichni jezdíme autem a máme podobný životní styl. Nikdo nějak extrémně nepřevyšuje.

Kolik uděláte průměrně kroků za den?

Není jich moc, protože všude jezdím autem, ale zhruba takových sedm osm tisíc,, když nic nedělám. Když jdu na procházku, jde to nahoru.

To není zase tak málo, má se ujít šest tisíc kroků.

Ale musela jsem se to naučit, takže už neparkuju před firmou, ale vzadu na parkovišti, abych měla ráno kroky a odpoledne kroky, takže se všichni snažíme trošičku přemýšlet jinak.

Vždycky jsem myslel, že jste hodně sportovní typ a vy teď naznačujete opak. Jak to vlastně je, vy a pohyb?

Na to se vůbec neptejte, jestli myslíte sport.

Proč ne?

To vůbec není moje hobby. Na vysoké škole jsem se musela zapojit, byla jsem neplavkyně, naučili mě tam plavat, musela jsem splnit zkoušky z gymnastiky, snad ze všech různých druhů sportů, vrh koulí a běhy, sprinty, dálky, všechno možné kvůli povolání učitelky. Takže na vysoké škole jsem docela aktivně sportovala a pak když jsem učila, taky ‒ aspoň hodiny tělocviku jsem s dětmi trávila aktivně, nebyla jsem ta učitelka, která stála v rohu a pískala na píšťalku. Ale od té doby prostě nic. Bod nula, žádný sport.

Ani se svými dětmi?

Ani s nimi. Chodí na fotbal, tam je vozím autem. Dřív jsem chodila do Jihlavy na dámské sporty, zkoušela jsem chair dance a chvilku twerk, ale všechno to žere čas a energii. I když zase, když jde člověk z hodinového tréninku, je úplně nabuzený a říká si, že určitě zase půjde, no a pak si řekne, že neví, jestli se mu chce a jestli by neměl dělat něco jiného. Ale určitě by bylo dobré, kdybych aspoň jednou týdně něco dělala.

Nejste workoholik? Kolik hodin denně pracujete?

Určitě nejsem. Když je zapotřebí něco udělat večer, tak to udělám večer. Ale nemám to nastavené tak, že bych potřebovala celý den pracovat. Ani nejsem ambiciózní. Oproti manželovi si myslím, že vůbec ne. Mám úplně jiné hodnoty a radši čas strávím doma s rodinou. My jsme takový pravý opak, on by se pro firmu opravdu rozkrájel, pořád chce něco sunout dál a výš a já jsem tu ambici nikdy neměla.

Kde se vidíte za pět, deset let?

Aha, to je dobrá otázka... Nevím, doufám, že se pořád vidím tady, s tím, že si to všechno za těch pět, deset let sedne a půjde hladčeji. Je strašně důležité si pořádně nastavit pravidla. A když to všichni začnou respektovat, pak už to všechno půjde hladce. Doufám, že budu tady, že firma bude pořád tak zdravá, jak je, a že se to všechno bude vyvíjet dobrým směrem.

Čekal jsem, že řeknete, že budete mít vlastní školku, anebo že začnete dělat sport.

Ne, to asi ne, vlastní školku určitě ne. To jsme zkoušeli zjara, měli jsme soukromou školku doma, když byly státní zavřené. A sport ‒ slibuju, že jednou týdně zkusím.

Kvůli mně to nemusíte slibovat.

Kvůli sobě. Jestli nějaké předsevzetí, tak předsevzetí, že jednou týdně se trošku pohnu.

Medailonek

Lucie Zelená se narodila jako Křivánková 27. srpna 1988 v Třebíči, s rodiči ale celý život strávila v Brtnici. Vystudovala střední odbornou školu sociální v Jihlavě a učitelství na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V říjnu 2013 se vdala za Vlastimila, který je společně se svojí sestrou Jaroslavou majitelem rodinné firmy START Zelený. Společně mají dva syny, Josefa a Karla.