24.07.2018

Neptá se druhých, kde se vidí za deset let

Tu otázku určitě znáte, pokud jste někdy byli aspoň na jednom přijímacím pohovoru. Alena Nejezchlebová ji jako personální šéfka velkoobchodu Richter + Frenzel uchazečům o práci nedává. „Nikdy nevíme, kde se vidíme zítra,“ říká trochu s nadsázkou, ale i s profesionálním pochopením, že když se s lidmi pracuje, dokážete je dostat i tam, kde by se sami třeba neviděli.

Máte vystudovanou pedagogiku. Stála jste někdy za katedrou?

Byl to můj dětský sen od první třídy. Když se mě zeptali: ‚Alenko, čím budeš?‘ Tak jsem odpovídala: ‚Budu paní učitelka.‘ A taky jsem se jí stala.

Co vás k tomu táhlo?

Moje maminka byla učitelka hudby, hodně jsem se v tomto prostředí pohybovala, k hudbě jsem od malička tíhla a šla jsem ji i studovat, protože jsem se chtěla věnovat klavíru, na který jsem hrála. Vystudovala jsem češtinu a hudební výchovu. Už od gymnázia jsem vypomáhala na základní umělecké škole, kde jsem pak učila po celou dobu studia na vysoké škole, a ještě dva roky po něm. Pak jsem se rozhodla, že bych chtěla využít možnost vyjet na delší dobu do zahraničí. Dva roky jsem byla v Anglii a potom ještě půl roku ve Švýcarsku. Když jsem se vrátila, chtěla jsem jazyky využít i v profesi. Praha se mi zdála jako nevhodnější místo.

Protože jsem měla do té doby praxi jen jako učitelka, začala jsem tady učit angličtinu. Učila jsem ji dva roky na středních průmyslových školách. Když jsem pak spočítala, že dohromady i s dobou studia učím téměř deset let, cítila jsem, že bych chtěla nějakou změnu.

Lidské zdroje mě vždycky hrozně zajímaly, a navíc je to obor v mnoha ohledech s pedagogikou příbuzný.

Alena Nejezchlebová ve firemním koupelnovém centru Richter + Frenzel

 

Podle linkedinového profilu máte za sebou tři firmy, každou z úplně jiného oboru, všude jste byla zhruba dva, tři roky. Ve firmě Richter + Frenzel jste už osmým rokem, vypadá to, že jste se v personalistice nejdřív trošku hledala?

Spíš jsem sbírala zkušenosti a hledala firmu či obor, kde mě práce natolik naplní, abych v ní mohla zůstat déle. Každé z mých působišť bylo pro mě něčím přínosné, ale byla to skoro vždy jen část HR a někdy se prostě i stane, že se očekávání nepotká s realitou.

Zjevně je firma R+F jiný případ. Jak jste se sem dostala?

Úplně tradiční cestou. Když jsem se v předchozím zaměstnání rozhodla, že bych chtěla změnu, tak jsem odpověděla na inzerát personální agentury. Absolvovala jsem klasické několikakolové výběrové řízení, a tak jsem se sem dostala.  

To je jak z propagačního letáku ‚jak funguje výběrko‘. Proběhlo to úplně hladce, ničím váš nástup nebyl zvláštní?

Vlastně když jsem odcházela z minulého zaměstnání, tak jsem si říkala, že v téhle části Prahy už pracovat nechci, že chci pracovat v centru. Nabídku do centra jsem měla, ale ještě jsem dostala nabídku na další kolo sem a říkala jsem si: ‚Dobře, tak když už jsem prošla předtím dvě nebo tři kola, tak se ještě půjdu potkat s paní jednatelkou.‘ A s tou jsme si natolik porozuměly, že jsem se pak nakonec rozhodla, že nabídku v centru nepřijmu a půjdu sem.

Přiznám, že donedávna jsem značku R+F neznal. Vás tedy do retailu přivedla vlastně náhoda.

My ale nejsme retailová firma, my jsme hlavně velkoobchod. Náš typický zákazník je montážník, střední montážní firma i velké stavební firmy. Zaměřujeme se zejména na tento segment trhu. Máme i koncové zákazníky, ale v minulosti velkou část zákazníků našich koupelnových center tvořili zákazníci našich zákazníků. To znamená – firma, která rekonstruuje nebo staví, řekne zákazníkům: ‚Běžte si vybrat do R+F. Oni vám to tam namalují, ukáží vám sortiment, poradí vám, vy si vyberete a my vám to potom zrealizujeme.‘

Pojďme se ještě vrátit k vašemu nástupu. Čím vás nadchla schůzka s jednatelkou, že jste se nakonec rozhodla jít někam, kam jste původně ani jít nechtěla? 

Prvním důvodem byla jednatelka samotná, její osobnost. Během pohovoru jsme si opravdu velice porozuměly, zjistily jsme, že máme na spoustu věcí stejný názor. A druhým důvodem bylo, že tady do té doby nebylo HR oddělení. Firma funguje od roku 1994, vždycky tu byl někdo, kdo měl na starosti administrativní část personalistiky, ale HR jako takové nebylo. A to mě velmi lákalo – možnost něco vybudovat, vložit do toho část sebe a svých představ

Alena Nejezchlebová vystudovala učitelství češtiny a hudební výchovy na Masarykově univerzitě v Brně, kde později získala i bakalářský titul v oboru Ekonomika a management. Po deseti letech učení zakotvila v personalistice. V oboru pracuje třináct let, ve firmě Richter + Frenzel od roku 2011. Pochází z Hodonína, dobře mluví anglicky a domluví se částečně i německy. Mezi její koníčky patří turistika, hudba, divadlo a knížky.

Četl jsem, že máte 380 zaměstnanců. Jaká je jejich struktura, které profese jsou nejtypičtější? 

Nejtypičtější je u nás prodejce a potom profese skladníka, skladník-řidič. Největší pobočky mají kolem 20-25 lidí a nejmenší pobočky 2-3. Na menších pobočkách je potřeba, aby všichni zaměstnanci zvládali všechny činnosti, obsluhují zákazníka od A do Z.

Pracují u vás asi spíš muži, než ženy?  

Je to tak, nejvíce žen pracuje na centrále společnosti, ale máme i ženy na pozicích prodejců. V koupelnových centrech více, ale i ve standardním prodeji.

Obchodník – nebo prodejce – je pro vás nejdůležitější člověk. Když vybíráte ze dvou rovnocenných kandidátů, ale jeden je muž a druhá je žena, komu dáte přednost?  

Je to úplně jedno. Pokud jde o nové zaměstnance, neděláme rozdíl, jestli je to muž nebo žena, ani jestli je mu dvacet nebo pětapadesát. Hodně důležitý je pocit, že ten člověk je v obchodě šikovný, že obchod je něco, co ho zajímá a samozřejmě je důležité, aby náš prodejce dokázal zákazníkovi poradit v technických záležitostech. Pokud se toho žena nebojí, je zvyklá pohybovat se v technickém produktu, tak u nás nemá žádné překážky.

A když máte před sebou dva lidi, jednoho sice perfektního po technické stránce, ale zase ne moc obchodně – a druhý sice není úplně dobrý technik, ale vynikající obchodník, je to rozhodování asi těžší?

Vždy záleží na tom, kam ve firmě toho člověka hledáme – zda na pobočku nebo do terénu. Oba tyto typy lidí mohou u nás najít uplatnění. Důležité je, aby se perfektní technik nebál mluvit se zákazníkem, a naopak výborný obchodník neměl strach z technického produktu. Novým zaměstnancům poskytujeme maximální podporu a máme fůru výborných prodejců i obchodních zástupců, kteří jsou ochotní a schopní jim poradit a pomoct.

Jak pracujete se zaměstnanci, kromě rutiny přijímacích řízení a administrativy?

S našimi zaměstnanci pracujeme po celou dobu jejich působení u nás. Máme rádi, když s naší společností zaměstnanci mohou růst.... Ve spolupráci s našimi dodavateli organizujeme dvakrát ročně produktová školení, kde vždycky představujeme novinky a věnujeme se sortimentu celkově.

Často odkazujete na pobočky. Z toho cítím, že jsou hodně autonomní, že si třeba teambuilding organizují samy...   

Nerada bych to nazývala slovem teambuilding. Když dneska řeknete teambuilding, tak si většina lidí představí, že někam jedete, musíte vylézt na strom a musíte splnit nějaký týmový úkol... 

Nepoužívejme ten termín. Prostě... třeba spolu jdou do hospody?   

Přesně tak! A ano, to si organizují sami. Často ty akce mají návaznost na zákaznické akce, kterých se také účastní prodejci. V tom jsou pobočky hodně autonomní. Platí to i o náboru nových lidí, protože každý vedoucí nejlépe ví, koho do kolektivu potřebuje a zná perfektně svoji lokalitu.

Jak funguje nábor, když si to řeší každý vedoucí sám?

Máme několik typů vedoucích. Někteří jsou opravdu zkušení manažeři a my jim pomáháme na centrálním HR oddělení s tím, že jim pomůžeme najít zdroje, kde by lidi mohli najít, pomůžeme jim výběrové řízení rozjet, ale oni už si zbytek vedou sami. Ale máme i vedoucí, kteří tu práci ještě nedělají tak dlouho nebo chtějí pohled jiných očí, s těmi pak spolupracujeme i přímo fyzicky na výběrových řízeních.  

Jak postupujete v rámci výběrových řízení? 

Pokud někoho hledáme, sednu si s manažerem pobočky či oddělení a řekneme si: ‚Máme tady někoho, koho bychom mohli posunout přímo interně a budeme hledat jinou pozici? Pak řešíme, jakého člověka do týmu potřebuje a jak by bylo nejlepší vhodného kandidáta hledat.‘ Samozřejmě v dnešní době všichni víme, jaká situace na trhu práce je. Snažíme se využívat všechny dostupné zdroje, to znamená, že zvažujeme, jestli sami zainzerujeme nebo oslovíme agenturu, snažíme se hodně pracovat s lokálními médii, se sociálními sítěmi, s úřady práce atd. A úplně nejvíc nám funguje doporučení – nový zaměstnanec přicházející na doporučení stávajícího.  

Finální výběr nového kolegy je na vás nebo na manažerovi?  

Bavíme-li se o pozicích na pobočkách a vede-li si vedoucí pobočky výběrové řízení sám, je finální rozhodnutí vždy na něm, případně na oblastním manažerovi. Není ani výjimkou, že své rozhodnutí se mnou konzultuje.

Jak dlouho u vás lidi vydrží?

Fluktuace se v poslední době pohybuje kolem 12 %, to je v současnosti velice hezké číslo. Máme hodně zaměstnanců, kteří u nás pracují dlouho. Pokud bychom se bavili o obchodních pozicích, pak vybudovat si vztahy se zákazníky a dobře poznat sortiment nějakou dobu trvá, takže když se to povede, není důvod se spoluprací končit. S velkou fluktuací problém nemáme.  

Čím to je? Platíte hodně? 

Určitě neplatíme špatně. Můžeme se srovnat s trhem. Myslím si, že máme dobrý motivační systém pro prodejce i pro obchodní zástupce. Snažíme se mít velmi otevřenou, spíše neformálnější firemní kulturu. Kdokoli z pobočky může kdykoli zvednout telefon a zavolat komukoli na jiné pobočce či na centrále o pomoc, o radu, o názor. Důležitá jsou i ta produktová školení, kde se mají možnost potkat lidé z celé republiky, strávit spolu nějaký čas a sdělit si svoje zkušenosti, radosti i bolístky.

Nedávno jsem četl, že slušný plat je samozřejmě důležitý, ale že možná daleko víc lidem chybí úplně jiné ocenění – pochvala, zpětná vazba k jejich práci. Co tomu říkáte a jak to řešíte? 

Já jsem ten článek taky četla. Osobně si myslím, že je důležité, aby lidé nejenom věděli, jakou udělali chybu, ale taky aby měli zpětnou vazbu, když udělají něco dobře. Snažíme se o to, abychom takovou zpětnou vazbu našim lidem dávali. Důležité je také prostředí našich poboček, jsou poměrně malé, lidé se znají, dokážou si navzájem pomoct i se pochválit, když se něco povede. Pochvala je určitě důležitá.  

Jako učitelka musíte vědět, jakou má sílu. 

Samozřejmě. Ale zase není pochvala jako pochvala. Pokud si manažer jednou za rok vzpomene, že by vlastně měl někoho i pochválit, sedne si s vámi a řekne: ‚Tak jo, tak minulý rok to bylo fajn, bylo to dobrý,‘ nebo za vámi přijde a řekne naučeným způsobem: ‚Tak teď Tě chválím za to, jak jsi vyřešil tu zakázku‘, asi vám moc radosti neudělá. Pochvala musí vycházet ze srdce a být spontánní, přirozená. Pokud to tak není, je to kontraproduktivní a nesplní to svůj účel.  

Ale dá se to naučit. To je vlastně trošku role HR, kultivovat manažery, protože chápu, že někdo se dostane do nějaké pozice a třeba nemá všechny manažerské dovednosti. Vedete lidi, aby měli lidský přístup a vytvářeli prostředí pro zpětnou vazbu?

V první řadě se snažíme s nimi takto jednat my sami, abychom spolu s nimi takové prostředí vytvářeli. Zní to jako fráze, ale funguje to. Pokud jde o střední management, což jsou hlavně vedoucí poboček a vedoucí oddělení, připravujeme pro ně pravidelná školení a rozvojové programy zaměřené na manažerské dovednosti.  

Co vás nejvíc baví na vaší práci?   

Mě baví HR komplexně. Baví mě, že velikost naší firmy, která není malá, ale není ještě ani úplně velká, mi umožňuje alespoň trochu znát osobně všechny zaměstnance. Těší mě, když vidím, že lidé rostou v rámci firmy a mohou se někam posouvat. A mám radost, když pro člověka, který tady nějakou dobu je, ale jeho pozice pro něho není to úplně pravé ořechové, najdeme místo, kde může využít své silné stránky, kde je spokojený on i firma. 

Kde se vidíte za deset let? 

Já vždycky říkám na pohovoru, že je to otázka, kterou nesnáším, protože nikdo nevíme, kde se vidíme zítra, natož tak za deset let. Já se vidím určitě pořád v práci s lidmi. To je to, co mě baví. Říka se, že práce s lidmi je jedna z nejtěžších, ale když se alespoň trošku daří, tak je taky jedna z nejhezčích. S tím určitě souhlasím.

Omlouvám se za tu otázku. Já ji taky nesnáším. A jsem rád, jak jste na ni zareagovala. Předpokládám, že se tak neptáte potenciálních zaměstnanců?   

Neptáme. Ale pokud máme člověka, který je hodně mladý, těsně po škole, tak nás zajímá, kam by chtěl směřovat, co je to, čemu by se chtěl v životě věnovat. Co by ho bavilo, co by byla pro něho „značka ideál“.  

Už jsme to trochu nakousli. Skutečně u vás není ani vyšší věk překážkou?

Každý člověk může dát firmě něco jiného. To, co může dát mladý člověk, je nadšení, hodně energie, nové nápady. Starší člověk ale zase může nabídnou zkušenosti a nadhled. Když se to dostane k sobě, je to krásná synergie. Opravdu na věku nezáleží. Samozřejmě, když budeme hledat manažera velké pobočky, tak dvacetiletého člověka hledat nebudeme, a jiná situace nastane, když budeme hledat projektového obchodního manažera pro dlouhodobé projekty. Ale v zásadě to skutečně nehraje roli, roli hrají kompetence, zkušenosti, znalosti, chuť do práce. I člověk, kterému je šedesát, při dnešním posunu hranice odchodu do důchodu, pokud má chuť do práce, má zkušenosti a kompetence, které potřebujeme, může odvést pět let dobré práce, a zaplať pánbůh za to.

Co děláte, když nejste v práci?

Mám svoji práci ráda a často se mi stává, že když v ní nejsem, tak na ni myslím. Ale odpočinek je důležitou součástí života. Já mám ráda turistiku, sbalím hůlky a vyrazím ven z města, kde se kochám jako malé dítě okolní přírodou a kde dokážu vypnout. Mám ráda kulturu, ráda chodím do divadla, na koncerty, ráda čtu.

Když jsme si volali, abychom si domluvili čas pro rozhovor, zrovna jste měla dovolenou. Kde jste byla? 

Pocházím z jižní Moravy a občas se tam ráda vracím, mám tam stále část rodiny a svoje přátele. Když jsme si volali, byla jsem zrovna na Moravě. 

Asi se ještě letos někam chystáte?  

V srpnu se chystám do Rakouska, dolů pod Salzburg. Před lety jsem byla v tyrolských Alpách a hrozně se mi tam líbilo. Letos jsem se tedy rozhodla se tam na chvilku vrátit.

Jaký typ divadla máte ráda? 

Mám ráda komedie. S nadsázkou říkávám, že tragédií a psychologických dramat si užijeme dost v reálném životě. Ale mám ráda komedie, které mají nějakou myšlenku. Ráda se zasměju, ale zároveň odcházím s tím, že mi to dalo něco navíc a mělo to i něco pod povrchem.  

Chodíte do divadla často? 

Docela často. Kdybych to zprůměrovala, tak možná jednou, dvakrát do měsíce.

A co ráda čtete? 

Asi nejraději historickou beletrii. Ale mám ráda i dobrou detektivku.

 

Nesledujete pravidelně náš seriál? Za přečtení stojí i další rozhovory: