18.11.2019

Nechtěl být kosmonautem ani popelářem, ale vždycky fotbalistou

A také jím většinu svého života je. Narozdíl od většiny kluků si nepamatuje, že by kdy chtěl dobývat vesmír nebo jezdit s kuka vozem ‒ do míče prý kopal snad dřív, než začal chodit a odjakživa chtěl být fotbalistou. Zranění ve sportu ho přimělo dokončit vysokou školu a díky tomu si uvědomuje, že na hřišti nemůže běhat věčně. Váží si toho, že našel práci v Předvýběru.CZ, kde se může rozvíjet v personalistice, kterou vystudoval.

Fotbal jste za Slavii hrál do dvaadvaceti let. Kdy jste s ním začal a kdo vás k němu přivedl?
Ve Slavii jsem byl od nějakých šesti let, kdy mě tam přivedl táta. Bylo to spíš proto, že jsme bydleli ve Strašnicích, takže Slavie byla za rohem. Kdybychom bydleli někde u Letné, tak mě šoupli na Spartu. Na Slavii jsem prožil celé svoje mládí, jednu dobu jsem byl dokonce na soupisce A mužstva. Ve dvaadvaceti l etech jsem přestoupil do Dukly, v té době ještě hráli ligu, měl jsem být v kádru A mužstva a s tím, že budu chodit hrát třetí ligu na farmu, v té době to byly Kunice. V posledním zápase sezóny jsem se zranil, přetrhl jsem si vazy v koleni a na nějakou dobu jsem musel fotbalu nechat a díky tomu jsem vlastně nastoupil na vysokou školu. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

A teď hrajete v Králově Dvoře.
Po ročním rehabilitování jsem přišel do Vlašimi, což je druhá liga. Protože jsem dlouhou dobu nehrál, tak jsem se na začátku dostával do formy. Chodil jsem hrát na farmu do třetí ligy a po roce a půl ve Vlašimi, kdy se do dění hodně začala zapojovat Sparta tím, že tam posílala svoje mladé hráče, takže pro nás místní už tam nebyl takový prostor, jsem přešel do Králova Dvora. Mezitím jsem ale ještě byl na půl roku v Táborsku ve druhé lize. Scházel mi půlrok do ukončení školy, tak jsem usoudil, že radši v klidu dodělám školu, vrátil jsem se do Králováku. Tady už plánuju svoji kariéru dohrát, i když v osmadvaceti je divné říct: dohrát. Třetí liga je ideální k tomu, aby si člověk už budoval nějaká zadní vrátka v profesním životě.

Michal Hell se od dětství věnuje fotbalu, prošel Slavií, Duklou, táborským a vlašimským klubem. V současnosti působí v týmu FK Králův Dvůr, kterému se také říká Cábelící. Jako obránce obléká dres s číslem 5. Narodil se 31. května 1991, vystudoval personalistiku a evropská hospodářskosprávní studia na Univerzitě Jana Amose Komenského. Do Předvýběru.CZ nastoupil do oddělení telesales v září 2019, ve stejném měsíci se oženil se svojí ženou Maruškou.

Do kolika plánujete hrát fotbal?
Tak o tom nepřemýšlím. Samozřejmě jde o to, co mi zdravotní stav dovolí, mám za sebou pět operací kolenou, je mi dvacet osm, takže jsem teď v ideálním fotbalovém věku. Když to půjde pět let, rád budu hrát ještě pět let.

Spojujete s fotbalem i další kariéru? Baví vás prostě být na hřišti, nebo byste chtěl být trenérem nebo třeba funkcionářem?
Momentálně chci být spíš na hřišti. Ale neříkám, že bych se časem bránil trénování. Vycházím i z toho, že součástí manažerského studia je i psychologie vedení lidí, což se dá implementovat i do pozice trenéra.

Kolik času věnujete fotbalu?
Samotné tréninky máme čtyřikrát pětkrát týdně. Záleží, kdy je zápas. Králův Dvůr je kousek za Berounem, takže na cestě tam a zpátky strávím tři hodiny, trénink je tak hodina a půl, do dvou hodin...

To je skoro jako poloviční pracovní úvazek.
Je to tak.

Jak to zvládáte v práci?
Když jsem v září nastupoval, byla to moje podmínka, aby šlo práci skloubit s fotbalem. A tady jsem měl kliku, že celé vedení Předvýběru.CZ jsou fanoušci sportu, tak mi tady fandí a vycházejí mi vstříc. Domluvili jsme se na tříčtvrteční úvazek, takže jsem v práci do tří a pak rovnou jdu na trénink. Ráno vyjdu z domova, vracím se večer...

Jak jste se vlastně dostal do Předvýběru?
Byla to víceméně náhoda. Když jsem před rokem dodělal školu, už jsem se nechtěl vrátit do druhé ligy. Zkoušel jsem rozjet e‒shop se šperky, protože naši mají velkoobchod. Ale bohužel jsem pak zjistil, že takových e‒shopů jsou mraky, utopil jsem víc peněz za reklamu než abych něco vydělal. Když jsem e‒shop spustil, nic se víceméně nedělo, zakázky nechodily, dopoledne jsem se nudil a odpoledne jsem měl fotbal. Začal jsem si hledat nějakou smysluplnější práci, posílal jsem životopisy do firem a když jsem někam přišel na pohovor a řekl, že jsem časově limitovaný fotbalem, často na mě koukali přes prsty, vadilo ji to, že prý by někdy chtěli, abych ve firmě byl déle. Jedna z firem, kam jsem poslal životopis, byl Předvýběr.CZ a najednou bylo všechno úplně jinak, tady sportovce naopak vítají. Pro mě je ideální, že tady si můžu budovat profesní kariéru a k tomu současně můžu hrát fotbal.

Mimochodem, není to zvláštní? Dneska je lidí málo, všichni brečí, že nemůžou najít zaměstnance, často někde čtu „vyjdeme vstříc, i na částečný úvazek.“ Vy sám máte zkušenost, že to vlastně moc nefunguje.
Je to pravda. Na druhou stranu, už od sedmnácti let mám smlouvu s fotbalovým klubem, nikdy jsem nebyl nucený hledat práci, ani na brigády ke studiu jsem nechodil. Takže ani nemám žádnou praxi. Nakonec jsem rád, že se můžu věnovat personalistice, která mě na tý vysoké škole bavila.

V Předvýběru.CZ jste teprve chvilku. Jaké jsou vaše první pocity z kolegů a z atmosféry ve firmě?
Musím říct, že naprosto pozitivní, protože je tady mladý kolektiv a všechno funguje na kamarádské bázi. Samozřejmě každý ví, co si může a nemůže dovolit, ale všichni si tykáme a atmosféra je super. Je to i tím, že hodně lidí buď hrálo fotbal nebo se věnovali jiným sportům.

Michal Hell v práci

Vím samozřejmě, co znamená telesales, ale co přesně děláte?
Vyhledávám buď starší firmy, se kterými jsme byli v kontaktu pár let zpátky a snažím se domluvit schůzku pro naše obchodní konzultanty. Nebo si hledám nové firmy, které aktuálně hledají na inzertních portálech.

Baví vás telefonování?
Docela jo.

Jak jste ve své práci úspěšný, máte už nějaké výsledky?
Ze začátku jsem měl domluvit jednu schůzku denně. Teď už by to měla být jedna schůzka během hodiny volání, že jsem tady. Někdy se to daří líp, někdy méně, ale docela to jde dobře.

Asi ale nebudete celý život telefonovat. Chcete zůstat u personalistiky?
Pořád se ještě rozkoukávám. Líbí se mi, že většina lidí, kteří jsou dneska obchodní konzultanti nebo zástupci, začínala na této pozici. Vím, že je možnost posunout se výš. Umím si představit, že tady budu působit delší dobu.

Jste skoro ukázkový příklad, o co se snaží Předvýběr.CZ ve spolupráci s Hráčskou fotbalovou unií ‒ pomáhat sportovcům v hledání práce po sportovní kariéře. I když je sportovec hodně úspěšný, má příliš specifickou praxi a mimo sport těžko hledá uplatnění.
Právě tomu jsem se chtěl vyhnout a proto jsem se snažil nějakou práci najít, abych až přestanu fotbal hrát, mohl říct, že už mám nějakou praxi. Měl jsem vlastně štěstí, že jsem se dostal do firmy, kde fotbalu fandí. I proto jsem chtěl zůstat ve třetí lize, kde jsou tréninky odpoledne, aby se člověk mohl věnovat i nějaké práci nebo studiu.

Znáte spoustu spoluhráčů. Jak moc je běžné, že profesionální sportovec uvažuje o své kariéře po sportu?
Poznal jsem několik spoluhráčů, kteří si myslí, že budou dělat fotbal a že se tím zabezpečí, že už do konce života nebudou muset nic dělat. Ale to je jen špička ledovce, komu se to povede!

Odhadl byste, jak o své budoucnosti uvažují vaši spoluhráči z Králova Dvora?
Dvě třetiny kluků už někde pracují. Jeden třeba rozváží obědy, někdo dělá taxikáře. Ta třetina jsou mladí, kteří ještě studujou, nebo jsou to kluci na hostování z ligových týmů, ti ještě mají vizi, že se prosadí v první lize.

Nestýská se vám někdy po Slavii? Za posledních pár let se hodně posunula. Máte z toho radost?
Když jdu na stadion, tak nějakou nostalgii samozřejmě cítím. Ale jsem realista, soustředím se na to, co je teď. Je pravda, že progres klubu je velký. Před čtyřmi pěti roky skoro zanikli, a najednou, co všechno se povedlo. V dnešní době je právem být hrdý Slavista. Slavia bývala druhá za Spartou, o to víc si teď všichni Slavisti užívají, že to je naopak.

Velkou část dne trávíte na hřišti a na trénincích, pracujete při tom, máte něco jako volný čas?
Jo, mám. Není ho mnoho, většinou jeden den o víkendu. Manželka už když jsme spolu začali chodit, tak věděla, do čeho jde. Ví, že času na výlety moc není, na to je čas po sezóně. Mám to prostě tak nastavené, když máme volno a ten fotbal nemám, tak mně to chybí. Jsem zvyklý, že volného času moc nemám, ale když ano, snažím se ho trávit s manželkou. Máme pejska, snažíme se navštěvovat rodiče nebo chodíme do kina, do divadla.

Kromě kina, pejska a ženy máte nějakého speciálního koníčka?
To úplně ne, moje koníčky jsou spíš další sporty. Baví mě volejbal, badminton, kolo, někdy se jdu sám proběhnout a vyčistit si hlavu. Celkově jsem spíš sportovní nátura. Každý čtvrtek chodíme s tátou a se známými hrát beach volejbal.

Čím jste vlastně chtěl být jako malý kluk?
Chtěl jsem být fotbalista. Co si pamatuju z nejútlejšího věku, nebo spíš z vyprávění, pomalu jsem dřív kopal do balónu než chodil. Odmala bylo jasné, co budu dělat ‒ fotbal. Hodně malých kluků říká, že chtějí být kosmonautem nebo popelářem, já si nepamatuju, že bych chtěl být něco jiného.

Fotbalista je hezká práce, ne?
Samozřejmě. Samozřejmě ano.

 

Už jste četli všechny naše rozhovory? Vyberte si: