03.05.2017

Jako personalistka ráda dělá lidem radost

Jako dítě si hrála na prodavačku, pracovala jako prodavačka a tak trochu jí to zůstalo… Marta Hrubá pracuje v obchodním řetězci Lidl, který v současnosti září mezi českými retailovými firmami jako podnik, kterému na zaměstnancích záleží. Když dočtete rozhovor až do konce, zjistíte, že Marta to vnímá úplně stejně. Mezi její velké koníčky patří čtení, cestování a poznávání nových kultur, výpravami za hranice všedních dnů jsme tedy začali.

Kde jste byla nejdál?
Zatím pouze v rámci Evropy, byla jsem na Rhodosu, na Maltě, ale mám v plánu navštívit Asii, např. Srí Lanku, Malajsii. Mám spoustu představ a snů, kam bych se ráda podívala, ale není tolik času...

A peněz, že? K penězům se ještě dostaneme. Odkud pocházíte? Cítím už z vaší první věty, že asi nejste rodilá Pražačka.
Ne, ne, ne. Mám maminku Slovenku, ale jsem z východních Čech od Náchoda, takže polské hranice.

Jestli jsem váš profil pochopil dobře, Předvýběr.CZ byl vlastně vaše první práce, je to tak?
Předtím jsem zkusila například prodavačku v potravinách, v takové malé prodejně v Náchodě. Zkusila jsem dělat i servírku. Práce v callcentru byla první moje brigáda tady v Praze. Ale práce v Předvýběru byla taková ta první dlouhodobější, vážnější zkušenost.  

Dala jste mi odpověď na otázku, kterou jsem vám celkem logicky chtěl položit s ohledem na to, kde pracujete: jestli jste někdy chtěla být prodavačkou nebo jste si hrála na obchod nebo k tomu máte nějaký vztah.
Jo, určitě jako malé děcko. Měla jsem takovou tu mamčinu starou peněženku, měla jsem i papírové penízky, takže jo, hrála jsem si na obchod.

Takže práce v Lidlu není náhoda?
Z Předvýběru jsem odešla do Tesco Stores na HR oddělení, tam jsem byla dva roky a z reorganizačních důvodů jsem se rozhodla odejít. Zrovna v té době Lidl hledal, tak jsem si říkala: „Jsem v maloobchodě, možná je to výhoda. Proč to nezkusit zase v jiném maloobchodě?“

A byla to výhoda?
Asi ano. Rozhodně mám nějaké know-how, ale je pravda, že jsou to dvě jiné společnosti. Jedna je britská a druhá je německá, takže samozřejmě jsou tam velké rozdíly.

Hodně velké? Můžete uvést nějaký příklad?
Německá firma se řídí hodně směrnicemi. Rozhodně je tam znát nějaká kultura, co se týče třeba dresscodu. Ještě donedávna se opravdu vyžadovalo nějaké společenské formálnější oblečení. Zatímco v Tesku už v době, kdy jsem nastupovala, existoval například casual friday. Postupem doby už bylo standardní, že lidi chodili v džínách.

Obchod byl vždycky taková popelka, vy jste nedávno na prodejnách výrazně zvýšili platy. Projevuje se to nějak?
Děkujeme tak stávajícím zaměstnancům, snažíme se být konkurenceschopní, zaujmout lidi, aby šli pracovat k nám. Je pravda, že se dá říct, že většina zaměstnanců je asi spokojenější. Myslím si, že jsou takoví víc milí, vřelí, vstřícní, usměvavější.

Je pravda, že mám Lidl naproti domu a zvykl jsem si tam nakupovat, dokonce tam už nakupuju rád a často prohodím s některou pokladní řeč. A to neříkám kvůli vám. Mám pocit, že u vás lidi nevypadají zpruzeně jako v jiných obchodech, ale že se snaží, aby je ta práce bavila a že si dokonce i pomáhají, že to tam klape.
Souhlasím, myslím, že si vzájemně pomáhají a poměrně hodně spolupracují. Každý, kdo u nás nastupuje na centrálu, tak si projde prodejnou. Musím říct, že to byla skvělá zkušenost. I když jsem sama prodávala nebo dělala servírku, po zkušenosti z práce na prodejně si těch lidí vážím ještě mnohem více, ta práce opravdu není jednoduchá. Každý den jsou neustále na nohou, stále v pohybu, běhají, ale zároveň tu práci dělají, jak nejlépe umí a musím říct, že jsem byla na té prodejně teď zhruba po půl roce a osazenstvo je tam v podstatě pořád stejné. Evidentně jsou spokojení.

Ale pojďme se na chvilku vrátit do Předvýběru. Vzpomenete si na svůj první den?
Rozhodně tam byla nějaká nervozita, přece jenom, přišla jsem mezi nové lidi, ale musím říct, že to bylo hrozně fajn. Všichni byli moc příjemní, milí, František Boudný byl perfektní nadřízený, byla s ním zábava, uměl nám naslouchat a když to šlo, byl schopný schválit naše návrhy a přání. Pamatuju si taky, jak jsem si zkoušela svůj první hovor. Z toho jsem byla opravdu hodně nervózní.

Měla jste v Předvýběru někdy pocit, že se vám stala křivda?
Nevybavuju si žádnou situaci, kdy bych se cítila nějak ukřivděná.

A řešila jste někdy jako personalistka, že zaměstnanec měl pocit, že mu někdo ubližuje nebo ho šikanuje?
To vyloženě ne. Ale mám třeba zkušenost s oddělením, ze kterého odchází poměrně dost zaměstnanců. Pracuje se tam pod stresem, každý to nezvládne. Nedávno odešla paní odcházela ve zkušební době, protože to pro ni bylo přespříliš.

Vždycky tvrdím, že každý začátek je těžký a když chce někdo odejít ve zkušebce, vymlouvám mu to, ať se nevzdává tak snadno...
Zkušební doba je od toho, aby člověk poznal firmu, na druhou stranu za ty tři měsíce úplně nestihne zjistit, jestli mu ta firma sedí. Pak jde o to, co toho člověka konkrétně trápí. Pokud je to pracovní náplň, se kterou se neztotožňuje a očekával něco jiného, v tom případě je asi na místě, že odchází. Ale pokud je problém třeba ve špatné komunikaci s nadřízeným, tak je fajn si to vyříkat a zkusit na tom zapracovat.

Kdybyste měla dát praktickou radu uchazeči o práci: co má odpovědět na otázku, jaký plat očekává?
Je to pochopitelně hodně těžká otázka. Je sympatické, když je uchazeč ochotný přiznat, kolik momentálně má, nebo aspoň řekne hranici, pod kterou by nešel. To je fér, každý máme nějaký životní standard.

Z vaší zkušenosti, mají uchazeči realistické požadavky?
Většinou jsou to reálné částky. Samozřejmě občas se najde někdo, kdo to přestřelí. Kolegyně se setkává s tím, že spousta lidí to zkouší a říkají si o horentní sumy, ale je pravda, že se jedná o IT pozice, tam to lidi prostě zkouší.

Jak odpovíte na otázku, kterou personalisti tak rádi dávají: kde se vidíte za pět nebo deset let?
To je strašná otázka! Asi nejhorší otázka, která může být. Každý uchazeč, který není hloupý a jde na pohovor, tak ji očekává. Dneska už si může najít na internetu vhodnou odpověď. Takže si myslím, že je to naprosto zcestná, zbytečná otázka.

Co vám na práci personalistky přijde nejhezčí, nejzajímavější, co je ten důvod, že vás práce baví?
Působím v oblasti náboru a baví mě už jenom to, že někomu volám, řeknu mu: dobrý den, zaujal jste nás, budeme rádi, když dorazíte, rádi bychom vás poznali. Mám hrozně ráda ten proces, kdy u nás člověk projde výběrovými řízeními a máte z něho pocit, že o práci opravdu stojí, nějakým způsobem je ztotožněný s firmou. A kdy mu pak voláte a dáváte mu nabídku a ten člověk je strašně šťastný a přijme ji, to je, co mě baví. Dělat lidem radost.

K rozhovoru jsme se sešli dvakrát, naposledy těsně před Velikonoci. Za příjemná setkání děkuje: Zdeněk Fekar

• Leontina Krchňáková: V generaci mileniálů je znalost ruštiny velká výhoda (Rádio Svobodná Evropa)
• Ivana Malá: Na začátku kariéry byl nudný profesor (DHL)