Jako hráč musel skončit, klub díky tomu vyhrál
Velkou zkratkou chceme říct, že Tomáš Pacák nebyl nijak výjimečným hráčem florbalu, když ale kvůli zdraví musel hřiště opustit a stal se z něho manažer florbalové Bolky, vydal se klub na cestu, která vedla k mistrovskému titulu.My v Předvýběru.CZ jsme u toho byli a věříme, že si sáhneme i na další zlaté trofeje. Klubu #MadeinBolka jako partneři fandíme už čtvrtou sezónu, od letoška jsme se stali jeho generálním partnerem, což nám přišlo jako skvělý důvod k rozhovoru s Tomášem, generálním manažerem klubu Předvýběr.CZ Florbal Mladá Boleslav.
Co bylo na začátku vzájemného partnerství?
Bylo to poměrně záhy po tom, co s námi začal fungovat Milan Peterka (náš bývalý kolega, který před lety propojil šéfa florbalového klubu se šéfem Předvýběru Františkem Boudným; rozhovor s Milanem jsme přinesli v prosinci 2017 ‒ pozn. aut.). Milan je výjimečný trenér brankářů a super kluk a je taky hodně iniciativní a jednou přišel s nápadem, že by se zkusil v zaměstnání zeptat na nějakou spolupráci. Ani nevím, co ho k tomu vedlo. Domluvil schůzku, poznali jsme se s Frantou a dohodli jsme se docela snadno. Byl jsem za to hodně rád a tenkrát jsem vůbec nečekal, že se za tři roky budeme podle Předvýběru.CZ jmenovat a že si budeme s Frantou tykat a budeme spolu řešit budoucnost klubu.
Na druhou stranu není úplně neobvyklé, že se z běžného stane generální partner.
Není to určitě neobvyklé, i předchozí generální partner s námi byl tři roky v menší roli, než Pepa Volf (prezident klubu) nabídl partnerství Petru Grünfeldovi (šéfovi firmy Technology, která byla generálním partnerem v letech 2015-2020) jako svému kamarádovi, který to ale tenkrát, myslím, vzal spíš, aby spolu mohli něco prožívat. Florbal ho zajímal určitě míň než Frantu dneska, ale naučil se ho mít rád a dělalo mu hodně dobře, že jsme vyhrávali a protože byl temperamentní a emotivní, tak při těch finále, ať už povedených, nebo nepovedených, emoce stříkaly.
Co předcházelo tomu, než se Předvýběr.CZ stal generálním partnerem? Oslovil jsi všechny partnery, nebo sis nějak předvybral a oslovil jen některé z nich?
Vzhledem k Petrovu úmrtí a po rozhovorech s jeho syny jsem věděl, že s námi bude společnost Technology v roli generálního partnera končit. Hodně jsem se upínal ke konci sezóny, vypadalo to na sezónu snů. Jako trenér nastoupil Petr Novotný, naše největší klubová legenda a jeden z mých nejbližších lidí. Dobře to zafungovalo, v týmu najednou bylo hodně energie, posílili jsme a válcovali ligu od začátku do konce. Získali jsme sedmdesát čtyři bodů ze sedmdesáti osmi, vyhráli jsme pohár, vyhráli jsme výborně obsazený mezinárodní turnaj. Dotáhli jsme náš film, se kterým byla spousta práce, uvedli ho v premiéře v reprezentativních prostorách ŠKODA Muzea, a pak se to celé zašmiklo. Říkal jsem si: „Všechny náboje, které jsem sbíral půl roku, najednou nemůžu vystřelit, nemám z čeho.“ Kvůli koronaviru jsem byl doma. Po videohovorech jsme řešili, co jak bude fungovat, kluci trénovali doma. Začátkem dubna jsem si říkal, že už nutně musím připravovat další sezónu. V nějakém dřívějším rozhovoru s Frantou jsem cítil, že ho partnerství zajímá. Cítil jsem, že jsme na stejné vlně, baví mě si s Frantou povídat, je to zábavný člověk, přirozený, uvolněný. Tak mi to tak hrálo nějak dohromady, ale musím přiznat, taky mě překvapil, když jsem tu nabídku položil na stůl, viděl jsem, že se mu v očích zalesklo.
Hezky jsi to zrekapituloval, ale utekl jsi od otázky: kolik potenciálních partnerů jsi oslovil?
Předvýběr.CZ dostal nabídku nakonec jako první, protože jsem tušil, že oslovit ho má potenciál. Věděl jsem, že se firmě daří a že Franta fandí sportu a věděl jsem, že ho baví být jeho součástí. Musím říct, že i já po těch letech velké dřiny a do jisté míry odříkání se snažím vybírat si situace a spolupráce, v nichž je mi dobře, a blízkost lidí, kteří mě baví a které mám rád.
V Česku je zvykem, že sportovní kluby nesou název sponzora. Mezi fanoušky to občas vyvolává remcání, že se jim to nelíbí, na druhou stranu jako marketér chápu, že partner by měl za svoji podporu něco dostat. Jak to vlastně vnímáš ty jako člověk ze sportu?
Pamatuju si doby, kdy jsme na dresu log moc neměli, ale nebyl to ten důvod, proč to tak má třeba fotbalová Barcelona. Prostě jsme podporovatelů neměli tolik. Jsme neziskovka, spolek, nejsme obchodní společnost, která je zřízená, aby generovala zisk. My jsme firma na utrácení peněz za bohulibé věci a samozřejmě jsme připravení vrátit to těm, kteří nás chtějí podporovat. Troufnu si říct, že ve florbalovém prostředí jsme v tom nejdál. Jsme nejlepší v tom, že dokážeme našim partnerům dát slušnou hodnotu zpátky. Na název partnera v názvech našich týmů jsme zvyklí, jmenovali jsme se podle značky Billy Boy, jmenovali jsme se podle Technology, je to taková ta nejatraktivnější věc, kterou můžeme partnerovi dát. Jsem na to vlastně pyšný, že máme na dresech tolik log, že máme poměrně dost partnerů.
Na tiskovce k oznámení partnerství mě zaujalo, když na otázku novináře kapitán Jan Natov pohotově zmínil zlatou rybičku z loga Předvýběru.CZ. Patří to k partnerství, nebo šlo o spontánní reakci? Jak vlastně tým vnímá, že má nějakého partnera?
Kluci, kteří tady hrají, jsou buď produktem naší organizace, ať už se tady sportovně narodili, anebo k nám přišli v mladém věku, nebo jsou to kluci, kteří v tom sportu už zažili hodně, často i v zahraničí. Snažíme se o ně dobře postarat, jak jen to jde v možnostech klubu jako jsme my, aby byla udržitelná naše cesta vrcholového sportování. Vědí, jak je pro nás důležité být atraktivní pro partnery, a myslím, že jsou pyšní na to, jak se nám to daří. Zaznamenal jsem, že hodně kluků sdílelo výstupy z oznámení nového generálního partnera, jsou rádi součástí klubu, který se prezentuje tak, jak se snažíme, a potěší je i to, když to má nějakou zpětnou vazbu i ze strany partnerů. Navíc je tady souvislost s Milanem, kluci vědí, že nějaké roky pracoval v Předvýběru a že tam má i osobní vztahy...
Na tiskové konferenci v červenci od Tomáše Pacáka převzal dres s logem personální agentury František Boudný, šéf Předvýběru.CZ.
Pro Bolku je docela typické, že jste „rodinná firma“. Asi spolu hodně trávíte i volný čas mimo společných povinností?
Člověk stárne a mění životní režim a rytmus, ale tahle rovina je pro nás asi nejdůležitější složkou – taková klubová „DNA“. Třeba Petr Novotný byl jeden z těch, kteří v malé tělocvičně s hokejkami, které si kdovíkde sehnali, začali florbal hrát před více než dvaceti lety ‒ a byl to jeden z pramenů, jak ten sport v Mladé Boleslavi vzniknul. On je jeden z pionýrů, praotců zakladatelů. Že jsme tu cestu spolu ušli od přelomu tisíciletí, kdy všechno vznikalo, je jedna z největších hodnot, kterou si s sebou neseme. Těch lidí je u nás celá řada, Petra Novotného jsem zmínil, byl to určitě Pepa Volf, jeho syn Honza, bratři Bouškové… Někteří další už s námi dneska nefungují, ale víme o sobě, všichni tady mají nějaký zásluhy. Každému bych přál zažít tu sounáležitost, nejde o byznysově velké věci, ale je to hrozně hezký pocit. V našem sportu je hodně emocí, zřejmě víc než v obchodování, a když sdílíš úspěchy se skvělými lidmi po obrovském společném úsilí, je to strašně intenzivní.
Jak ses k florbalu vlastně dostal?
Jako spousta lidí jsem ho začal hrát na škole. Hrozně nás to bavilo, je to strašně zábavná hra. Myslím si, že to je největší síla florbalu. V pravěku jsem ještě na teletextu sledoval výsledky a zjistil, že existují nějaké kluby. Pak jsem začal hrát v boleslavském sokolském oddílu a hrál jsem tam pár let. Zahrál jsem si i na nejvyšší úrovni, zažil jsem postup do nejvyšší mužské soutěže a získal i nějakou ligovou medaili. Pak jsem měl zdravotní problémy a přestal jsem hrát, ale už jsem v té komunitě lidí měl středobod svých kamarádů a společenského života a potřeboval jsem zůstat součástí. Byl jsem rád, že jsem to s nimi přirozeně mohl prožívat dál. Po mistrovství světa v roce 2008 byl florbal na dynamické vlně a v té době jsem se zapojil víc, Pepa Volf cítil, že je potřeba neustrnout, tak mě k tomu přitáhl a já jsem od roku 2009 florbalový funkcionář a manažer. To je můj florbalový příběh.
Není to škoda? Nemohl jsi po roce začít znovu hrát?
Zdravotně to bylo tenkrát složitější, vypadl jsem z kondice. Nebyl jsem z toho zas tak nešťastný. Hrál jsem sice na nejvyšší úrovni, zahrál jsem si hezké zápasy a některé se mi i povedly, ale rozhodně jsem nebyl tahoun týmu, nebyl jsem klenot, kvůli kterému by se tady plakalo. Pro klub to nebyla nějaká velká ztráta.
Možná to naopak byla výhra. Trefně to říká Petr Novotný ve filmu: to, že jsi musel skončit jako hráč, bylo pro klub nakonec dobře. Není možné nevidět, kam se klub pod tvým vedením dostal. Působíš hodně sebevědomě, tak mi promiň takovou otázku: jak velký podíl zásluh by sis sám připsal?
Nikdy nevíš, jak by se věci vyvíjely, jestli by se tenkrát našel někdo, kdo by byl třeba šikovnější, zkušenější než já, relativně mladý člověk, který toho zase tolik za sebou neměl, nebo v podstatě nic. Kdo ví, jestli by někdo nebyl razantnější a nedosáhl pozitivního vývoje rychleji. Ale myslím si, že by bylo hodně složité najít někoho, kdo by to měl víc rád než já, komu by na tom tak záleželo a kdo by taky byl ochotný dost obětovat. Dlouhé roky jsem moc nekoukal na benefity a hmotné statky. Pokud jde o moji práci, dal jsem tomu fakt všechno, co jsem v sobě měl, na druhou stranu si troufnu tvrdit, že nejsem zas úplně k zahození, pokud jde o manažerské dovednosti a předpoklady, takže jsem tady vyrostl. Překvapuje mě, když říkáš, že působím sebevědomě, to asi souvisí s tím, že hodně věřím naší cestě... Myslím, že jsme ukázali florbalovému prostředí, že je lepší nebýt myšlenkově malý, ale spíš otevřený a koukat se na vzdálenější horizonty. Každý si hledá svoji cestu, pozoruju, že jsou kluby, které se námi inspirují. Z toho vychází to sebevědomí. Já jsem na to tady určitě pyšný a o naší cestě nepochybuju.
Trochu jsi utekl od otázky: do jaké míry bys sám sobě přisoudil podíl na úspěchu?
Neskromně řečeno ‒ velký. Je nás tady samozřejmě víc, kdo si můžou nárokovat podíl na úspěchu. Ale pilířů, na kterých to dlouho stálo, zas tolik nebylo. Určitě bychom nesměřovali tam, kde dneska jsme, kdyby nebylo Pepy, on byl absolutně zásadní. On byl člověk, který do boleslavského florbalu dal hodně peněz, a hlavně nám dal vůbec tu ambici, aby z toho bylo něco víc. A taky mě k téhle práci přivedl a stali se z nás, ačkoliv mezi námi byl věkový rozdíl, kamarádi. Hodně jsme spolu trávili čas, hodně jsme toho spolu probírali. Pod křídly velmi úspěšného byznysmena a vynikajícího chlapa to byla velká škola.
Co je za fenoménem vašeho klubu? Jste opravdu tak dobří, fungujete jako skvělý tým nebo je to náhoda?
Jsou tady i jiné dobré kluby, každý má nějakou svoji konkurenční výhodu. Udržení elitního statusu v mužích znamená hodně práce, ale umíme ji dělat dobře, lépe než jiní. Máme kvalitní vizi a klubovou strategii, umíme najít ty správné hráče, trenéry, management. V mládeži je v podmínkách malého města s velkou sportovní konkurencí velmi složité udržet dlouhodobě všechny nejvyšší soutěže a soupeřit s velkými kluby z největších českých měst, je to docela dřina a jsem pyšný na to, že např. v prestižní juniorské lize máme dlouhodobě druhý, třetí, čtvrtý mančaft u nás mimo Prahu. Pokud se ptáš na nějaký recept na úspěch... Měli jsme ambici nebo možná spíš touhu a povedlo se nám dobře inspirovat vším, co jsme chtěli vidět a viděli kolem sebe, v jiných sportech, v zahraničí. A byli jsme hodně pracovití, což je zásadní hodnota našeho klubu. Pro nás je cesta a proces víc než výsledek. Chceme vyhrávat, ale chceme si to zasloužit.
Kam jsi měl nakročeno, kdybys nedělal florbal? Spousta lidí na škole dělá nějaký sport, ale neuvažují o tom, že se tím budou živit.
Tak to já jsem taky neuvažoval.
A co jsi chtěl dělat nebo měl dělat?
Nevím, co bych dělal, kdyby nebylo florbalu. Od základní školy jsem se dobře učil. Na gymplu jsem visel skoro celých osm let na nástěnce nejlepších studentů školy. A věnoval jsem se sportu. Tak nějak jsem byl dobrý ve všem, a zároveň jsem moc nevěděl, co bych chtěl dělat. Dal jsem si několik přihlášek na vysokou školu a všude jsem se snadno dostal. Z nerozhodnosti vyplynulo, že jsem si vybral tu, která tě vyprofiluje asi nejmíň, byl jsem na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické, protože jsem měl slušné jazyky a odmaturoval jsem bez potíží i z matiky. Na ekonomce jsem se necítil dobře. Velká, anonymní škola, cítil jsem, že mě to ani obsahově nenaplňuje. Po roce jsem si zkusil přijímačky na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a uspěl jsem, takže jsem si přibral práva. Pak se zkomplikoval ten můj sportovní život, přišla možnost stát se členem vedení klubu, trošku mě to pohltilo, školy jsem přerušil a ani jednu školu jsem nakonec nedodělal, i když jsem měl velmi dobré výsledky.
Tomu rozumím, situace tě postavila do něčeho, co bylo asi zajímavější a sáhl jsi po tom. Nicméně každý máme v dětství nějaká přání, někdo chce být kosmonautem, někdo fotbalistou...
Popelář.
Fakt jsi chtěl být popelář?
Chtěl. Když jsem byl trošku starší, moji příbuzní, teta, strejda, mi říkali, že budu právník nebo nějaký exponovaný člověk, protože jsem jako děcko měl slušnou vyřídilku. Ale pamatuju si, že mě hrozně bavilo, jak popeláři jezdí s tím velkým autem.
To je hrozně zajímavý, jednak jsem taky chtěl být popelář, ale hlavně ‒ co dělám rozhovory pro Předvýběr, ptám se na dětské plány a i když jsem to nepočítal, popelář vůbec není...
Neobvyklý.
No přesně tak!
Mohli jsme spolu jezdit na stupačkách. Bych ti to tam přikulil vždycky, tu popelnici.
Září přineslo zase nějaká opatření proti covidu-19, která se dotknou i florbalu. Co to pro vás znamená?
Z mého pohledu roušky jsou jasné, s tím se nějak vypořádáme. Omezení kapacity a vyčleňování řad a sedadel jsme si vyzkoušeli v létě během turnaje ŠKO-ENERGO CUP. Projevuje se to dost na diváckých návštěvách, lidi nechtějí sedět v hale v roušce, nechtějí v rámci zábavy nepohodlí. Máme dlouhodobě průměrnou návštěvu přes pět set diváků, je pro nás klíčové, aby na ně lidi mohli chodit. Cítím, že je hodně důležité obhájit si vedle soukromých i veřejné zdroje, není to jenom zábava pro kluky, kteří hrají, florbal v Mladé Boleslavi opravdu rezonuje, lidi ho mají rádi, zajímá je, co děláme. Zasáhly nás už také karantény a odklady utkání, takže je to pro nás nepříjemné a zatím je složité odhadovat, jak to bude během podzimu a zimy.
Ve florbale je přece hodně důležitá i atmosféra, bez diváků to nejde.
Bez diváků to bude hrozně smutné. Ale hlavně, ať se sport drží v běhu, ať se hraje. Potřebujeme, aby se florbal mohl provozovat i pro ty masy dětí, které máme v Boleslavi. Jako klub máme osmnáct týmů, sesterská Florbalová akademie má třicet týmů, některé na hobby úrovni, ale zejména v ženské složce i na elitní úrovni. Byla to hrozná marnost, když florbalový kolotoč stál a děti doma dělaly dřepy nebo pobíhaly s rouškou po lese.
Roušky přežijeme, držím palce, aby to nedopadlo jako loni. Čili ‒ bude na jaře finále superligy?
Já doufám, že jo. Teď vlastně...
Asi nemůžeš odpovědět jinak.
Tohle už jsem si v sobě nastavil, nehledám žádný vlastní mikrokosmos. Chci mít maximálně napnuté klubové kapacity k tomu, abychom pružně reagovali na vývoj situace a byli ready zvládat všechna omezení a komplikace. To je náš úkol. Doufám, že autority, které o tom rozhodují, budou chtít sport udržet při životě, protože u nás stále křehký a stálo hodně energie a prostředků, nejenom ve florbale, někam to dotlačit. A když se vše zavře, zabije, tak to spadne někam, odkud se to třeba nemusí dlouho vrátit zpátky. Pro společnost by to bylo myslím velmi negativní, lokálně i celorepublikově.
Brr, to zní moc smutně. Věřím, že se to nestane. Odvezete si letos ze superligy mistrovský titul?
Když se bude hrát, my budeme jako vždy v posledních letech aspirovat na ty nejvyšší příčky. Bude záležet, jaká bude naše forma, jak na tom budeme zdravotně a taky záleží na soupeřích, jak na tom budou oni. To se teď nedá dokonale odhadnout, letos hůř než jindy, ale řekl bych, že na superligové špičce to bude obdobné, jako to bylo. Budou tam dva, tři, čtyři rivalové, se kterými se dá prohrát a my budeme pracovat tak, jako jsme pracovali doteď, abychom ty zápasy neprohráli. Hodně lidí to tady vnímá tak, že navazujeme na práci, kterou jsme nemohli dotáhnout v loňské sezóně, kdy v Česku nebyl lepší mančaft než ten náš.
Medailonek
Tomáš Pacák se narodil v únoru 1985 v Mladé Boleslavi, kde celý život žije. V roce 2006 skončil jako vrcholový hráč florbalu, od léta 2009 se stal manažerem mladoboleslavského florbalového klubu (tehdy FBK Sokol Mladá Boleslav). Kromě práce generálního manažera je od roku 2015 jednatelem Dopravního podniku Mladá Boleslav. Mluví dobře anglicky a německy už dobře nemluví.
