18.09.2018

Brno je pohodové město, říká opravdový Čechoslovák

Prahu má rád, ale je na něho až moc velká, zatímco brněnský Svoboďák je prý pohodové náměstí. Pracovně pendluje mezi domovem na Slovensku a pobočkou v Čechách, ehm... tedy vlastně v moravské metropoli. Po rodičích je Čech, ale narozený na Slovensku. Oběma jazyky mluví perfektně, se svojí ženou Slovenkou mají „československé“ děti. Sami poznáte, že srdcem je opravdový Čechoslovák.

Jste členem Rotary klubu, dokonce jeho pokladníkem. Myslím, že u nás rotariánů moc není?

V klubech v České republice a na Slovensku je přes patnáct set členů.

Pamatujete si, jak jste se stal členem?

Párkrát jsme se s mojí ženou zúčastnili akcí, na které mě zval můj dlouholetý kamarád. Jednou se mě zeptal, jestli bych nechtěl přijít na schůzku klubu a říct něco o sobě. A tam jsem byl osloven, abych se stal členem. Doteď si dobře pamatuji otázku, kterou mi položil tehdejší prezident klubu.

Jakou?

Ptal se, co mě na klubu zaujalo, co bych chtěl dělat. Životní zkušeností jsem nabyl přesvědčení, že některým lidem přebývá a některým se nedostává, a myslím, že ti, kterým přebývá, ať je to cokoliv – štěstí, peníze, schopnosti – mají minimálně morální povinnost se o to podělit. Naší právničce jsem kdysi řekl, že jsem přesvědčený, že štěstí je jako slunce - když ráno vyjde, je ho určité množství a někomu se dostane víc, někomu míň. A že považuji za správné to slunce posunout dál k těm, kteří tolik štěstí nemají.

Naprostá většina lidí nikdy živého rotariána neviděla. Děláte užitečné věci, ale málo se o tom ví. Proč se víc nechlubíte, jak pomáháte?

Mně osobně nadchlo právě to, že rotariáni pomáhají bez okázalých gest. Když mám možnost pomoct, tak to udělám, a když ji mít nebudu, tak to také nebudu dělat.

Jiří Malůš je jednatelem firmy DATRON-TECHNOLOGY s.r.o. a s mateřským DATRON AG spolupracuje od roku 1993. Je synem moravských rodičů, ale narodil se v Detvě na středním Slovensku. Jeho žena Miroslava je Slovenka, společně mají čtyři „československé“ děti. Vystudoval Fakultu řízení a informatiky na Žilinské univerzitě v Žilině. Mezi jeho koníčky patří např. četba, klasická i současná hudba, hra na klavír, kromě češtiny a slovenštiny se domluví německy a anglicky.

 

Můžete dát ostatním impuls, že pomáhat není tak složité, že to neznamená mít nějaký velký fond, ale že můžete někomu prospět třeba i radou, dát mu práci...

To určitě. V klubech se bavíme i o tom, jaká míra publicity je přijatelná. Když Rotary klub pomůže s vydáním nějaké knížky, vybere peníze pro postiženého člověka anebo podpoří talentované dítě, obvykle uvede jen základní informaci, jak daný Rotary klub pomohl. Pro mne je smysluplnější věnovat energii konkrétní pomoci.

Proč Rotary klub existuje? Aby si lidi v byznysu pomáhali, nebo aby pomáhali jiným?

Hlavní motto Rotary je „Service Above Self“. S žádným překladem jsem nebyl úplně spokojený, ale v principu to znamená, že „udělám něco víc, než je třeba“. A to může udělat v podstatě kdokoliv, člověk k tomu nemusí mít desetitisíce. Snažíme se zlepšovat prostředí v místě a regionu, ve kterém žijeme. Samozřejmě ti, co dosáhli nějakého společenského postavení, mají vesměs větší možnost pomoct a minimálně umí motivovat ty, kteří tolik času a peněz nemají.

Scházíte se i s členy z jiných klubů nebo dokonce z jiných zemí?

V podstatě všechny schůzky kdekoliv na světě jsou pro rotariány otevřené. Každý klub má na webovkách uvedeno, kde se schází a kdy. Pokud nějací rotariáni z jiných zemí zavítají do Čech nebo na Slovensko, mohou se zastavit.

Je fajn, že jsme si mohli o Rotariánech trochu popovídat, protože kdo o nich nic neví si třeba z Wikipedie odnese pocit, že je to nějaká sekta.

Asi před čtyřmi lety jsem na SME.sk četl krásný článek. Reportér popisoval, jak se dostal na setkání klubu. Šel tam s otázkou, co je to za individua, o jakou jde sektu, a pak se sám stal členem. Přístup Rotary je trochu schizofrenní. Mnozí rotariáni, podobně jako já, nemají rádi publicitu kolem charity, ale důsledkem je, že nás veřejnost moc nezná a vnímá nás jako sdružení všech vládců vesmíru. Což rozhodně nejsme. Lidé se o našich aktivitách mohou dozvědět víc například na stránkách www.rotary2240.org, kde najdou i rotariánský časopis Good News.

Pojďme už od Rotary někam jinam. Cítíte se víc Čechem nebo Slovákem?

Nejstarší dcera ve slohové práci o rodičích napsala, že „ocino študoval v Žiline, po skončení vysokej školy sa chcel vrátiť na Moravu, ale stretol maminu a to bol škrt cez rozpočet“. To sedí. Vazby na prostředí, kde jsem vyrůstal a žil, jsou velice silné a pevné, takže mi nomádský život, kdy trávím část týdne v Brně a část týdne zpátky na Slovensku, svým způsobem hodně vyhovuje.

Příjmení Malůš zní velmi slovensky, ale kroužek nad ů a navíc to křestní jméno jsou hodně matoucí. Jak vás vnímají na Slovensku, když někam přijdete a řeknete: „Ja som Jiří Malůš“?

Jsou lidé, kteří mi tvrdí, že mám v češtině slovenský přízvuk, a jsou tací, kteří zase slyší český přízvuk ve slovenštině. Těch lidí je ale relativně málo. Slováci mě berou normálně a tím, že mluvím slovensky, zapadám do jejich prostředí. Ale když dojde na jméno, tak řeší, jestli mi mají říkat Juraj nebo Jirko.

Z našeho úvodního setkání bylo cítit, že pro vás rozdělení Československa znamenalo silný moment. Vzpomenete si na tu silvestrovskou půlnoc? 

Měl jsem jít tehdy na vysokou školu, seděl jsem před televizí v obýváku, díval se na orloj a brečel jsem.

A kde?

V Detvě. Rozdělení státu přišlo zrovna v době, kdy jsem chtěl jít studovat na Moravu, ale nikdo nevěděl, jak to nově bude fungovat, tak jsem šel s nevolí na slovenskou univerzitu.

Jaké máte státní občanství?

České i slovenské.

Chodíte volit v obou zemích?

Ano.

Rozdělení federace jsme naštěstí zvládli docela hezky, nemyslíte? Do dneška má Česko a Slovensko spoustu věcí společných, jako bychom byli nějaká neformální federace. Češi a Slováci si jsou v Evropě pořád nejbližší a nemáme si navzájem co vyčítat.

To je věc, kterou z mé paměti nikdo nevymaže. V podstatě jsem o svou vlast přišel. Získal jsem dvě jiné vlasti, ale ani jejich součet mi nevynahradí tu původní. Mrzí mě to, ale uvědomuju si, že pokud by se Československo nerozpadlo, všechny ty nevyřčené křivdy na jedné a na druhé straně by nad námi pořád visely... Teď se nemůže ani jeden vymlouvat na toho druhého.

Z hlediska automobilového průmyslu dneska Slovensko vypadá významněji než Česko...

Jak říkal Churchill – nikdy nevěř statistice, kterou jsi sám nezfalšoval. Na jednu stranu se to tak jevit může, nicméně Slovensko za celá ta léta neudělalo nic proto, aby bylo něco víc než jen montážní dílnou pro automobilky, což Česku nehrozí.  

Ale přesto v mnoha věcech Slovensko pocitově vypadá dneska jako dynamičtější, modernější země. Typický argument je, že používá euro, i když to přece reálně nemůže být pro firmy zase tak velký rozdíl, jestli máme korunu nebo evropskou měnu.

Není to úplně pravda. Máme pobočku tady i na Slovensku a náš plán hodně ovlivňuje výkyv kurzu, se kterým jsme nepočítali. Jsou to komplikace, které člověk neřeší, když existuje jednotná měna. To mě například strašně mrzí na Česku, že euro pořád odkládá. Ale určitě je Slovensko v některých věcech napřed a v některých zase pozadu. Je fakt, že rozdíl v temperamentech mezi Čechy a Slováky jednoznačně existuje.

Kde jste radši, na Slovensku nebo tady?

Jak jsem říkal, vyhovuje mi ten nomádský styl života. Samozřejmě z profesního pohledu jsem raději tady v Čechách, tady je víc práce. Mně například vyhovuje svým způsobem i Brno, je to takový český Mnichov. Kolem Brna jsou všude lány, vinice, pole, ve městě je spousta možností pro kulturní vyžití, technologické zázemí, školy, v tom mi Brno strašně Mnichov připomíná, akorát je asi pětkrát menší. Samozřejmě nejraději jsem tam, kde je moje rodina, a ta je zatím na Slovensku. Vyhovuje mi i to střídání město-vesnice. Bydlíme na vsi na Slovensku s nádherným výhledem na Poľanu, což je jeden ze známých slovenských vrchů. Máme tam neskutečný klid od civilizačních ruchů, ale na druhou stranu mi dělá hodně dobře, když do toho civilizačního ruchu, třeba sem do Brna, přijdu.

Jaký máte vztah k Praze?

Prahu si pamatuju ze socialismu. Taťkova maminka byla také z Prahy a já často pobýval u její sestry, mojí tety. Hodně jsem tetu obdivoval, že jako starší dáma byla schopná s malým klukem jít do Národního technického muzea a celý den se tam dívat na exponáty, které jí asi moc nezajímaly, zatímco já jsem to všechno baštil. Prahu z toho období si pamatuju jako šedivou dámu. Socialismus na ní byl znát.

To říkáte dost elegantně. Byla to taková napůl hnijící zřícenina.

Ale byla tam cítit ta zašlá sláva. Z tohoto hlediska mohou Češi mluvit o obrovském štěstí, že vlastně Eliška Přemyslovna kovaného Němce překovala na Čecha, který si z Prahy udělal hlavní město římskoněmecké říše a tak završil zlatou epochu českých království. To se na Slovensku neudálo a podle mě je to také jeden z velkých důvodů, proč jsou naše temperamenty tak rozdílné. Nicméně, po revoluci se Praha proměnila a já se strašně rád do ní vracím, ale žít bych tam nechtěl.

Už je to pro vás moc velké město?

Moc ruchů. Třeba když porovnávám náměstí Svobody v Brně a pražský Václavák. Ten anonymní dav, který se valí přes Václavák, v podstatě neumožňuje člověku jít vlastním tempem. Prostě ho strhne jako tekoucí řeka, která ho někam odplaví. Náměstí Svobody v Brně mi přijde oproti tomu pohodové.

Nemyslím to pejorativně, do Brna jsem čtyři roky jezdil jako student. Ale přijde mi, že Praha je opravdové velkoměsto, zatímco moravská metropole je docela malé městečko, spíš větší vesnice...

Já se tomu přirovnání, že je Brno velká vesnice, nebráním. Dokonce jeden známý Brňák mi sám řekl: „Šak my se tady známe maximálně přes jednoho.“ Ale to je přesně věc, která mi vyhovuje. Obě města mají svoje opodstatnění a samozřejmě Praha tím, že je hlavní město, váže na sebe spoustu jiných věcí. Ale například rozdělení úřadů udělala Česká republika výrazně lépe, že třeba Nejvyšší správní soud nebo Ústavní soud jsou v Brně. Na Slovensku jsou všechny úřady v Bratislavě a podle mě také řevnivost vůči Bratislavě je na Slovensku silnější než v Čechách vůči Praze.

Samozřejmě vždycky, když se potkám s Brňákem, tak si z něho dělám legraci, ale myslím to kamarádsky.

To mi říkal kdysi taťka, že hajzlbába z Prahy si myslí, že je víc jak starosta Horní Lhoty. Arogance je hlavním městům vlastní. Když si vezmu Bratislavu, některým typům lidí se radši vyhnu. Ale paradoxem je, že většinou to nejsou lidi z Bratislavy.

Vaše firma prodává výrobky německé mateřské společnosti, kterou zastupujete v Česku i na Slovensku. Proč máte obchodní zastoupení v Čechách a sídlo firmy na Slovensku?

S Datronem jsem se dal dohromady v roce 1993, vlastně krátce po rozdělení, a možná i to bylo pro mě trošičku štěstí, trošku jsem pominul, že se stát rozdělil. Pořád jsem byl hodně na cestách v Čechách i na Slovensku. Kdysi jsme byli v Německu dvě firmy, jedna dělala měřicí techniku, druhá obráběcí stroje. Ty jsme začali prodávat v roce 2004 a byl to moment, který s námi začal trošičku víc cloumat – skladbou průmyslu je pro nás Česko příznivější než Slovensko, protože se pohybujeme v oblasti jemného strojírenství, elektrotechniky, jemné mechaniky. Takové firmy jsou i na Slovensku, nicméně výrazně víc jich je v Čechách. Obraty v Česku začaly stoupat a to vedlo k rozhodnutí otevřít pobočku v České republice. Když mi bylo dvacet, tak mě strašně bavilo jezdit autem, teď když vidím klíčky od auta, tak jsem z toho mírně demotivován, takže jsem potřeboval nějaké zázemí, z kterého se dá Česká republika nějakým způsobem pokrýt.

Jiří Malůš

Podle webu nabízíte i dentální CNC stroj. Kroutil jsem hlavou, jestli slovo dentální znamená i něco jiného, než zubaře, ale podle fotek to vypadá, že opravdu “děláte zuby”. 

Ve své podstatě to je frézovací stroj, který je speciálně modifikovaný pro potřeby zubních techniků. Dokáže frézovat zubní náhrady anebo implantáty, nebo v podstatě všechny věci, které zubní technik pro stomatologa potřebuje vyrobit pro pacienty, kteří chtějí mít úsměv jako Karel Gott. I já jsem byl překvapený, kolik zubních náhrad, korunek, můstků a všeho možného se dneska frézuje. Technologií je celá řada – buď na bázi keramiky, nebo na bázi kovu anebo na bázi spékání kovů, kdy se nefrézuje, ale jde o výrobu na způsob 3D tisku.

3D technologie je vlastně pro vás velká konkurence, že?

Samozřejmě 3D tisk má velkou budoucnost. I ve stomatologii platí, že každý má rád trošičku jinou technologii a také se technologie přizpůsobují tomu, co je pacient ochotný zaplatit. I proto je škála všech technologií, které jsou k dispozici, relativně široká.  

Není 3D tisk ale konkurentem i pro frézovací stroje?

Určitě jsou oblasti, kde dneska 3D tisk už nahrazuje frézování, a postupně jich bude přibývat. 3D tisk je vlastně výroba úplně naruby – při frézování má člověk kus kamene, který musí otesat do nějaké formy, 3D tisk je víceméně modelování. V malosériových oblastech, kde je třeba pár součástek, se to často řeší už 3D tiskem, protože u pár kusů nevadí, že to trvá dlouho.

Před dvěma lety jste na brněnském veletrhu představoval nový stroj Neo S tím, že kdo umí ovládat smartphone, tak zvládne ovládat i tu frézu.To byla jen marketingová sázka, nebo to je vážně tak snadné?

Měli jste tam hostesku, které jsme postup vysvětlili, a ona už za patnáct minut v podstatě sázela polotovary do stroje a frézovala. Samozřejmě je to nadsázka, ale ne moc velká. Příprava programu pro stroj pořád vyžaduje zkušenost a znalost softwaru, nicméně obsluha je pak nesmírně jednoduchá. Mám zpětnou vazbu od zákazníka, který byl nadšený, že když měli přetlak ve výrobě, během dvaceti minut zaučili důchodce.

Personalistiku ve firmě řešíte sám jako jednatel?

My jsme malá firma – má to řadu výhod a řadu nevýhod. Jednou z nevýhod je, že jeden člověk musí dělat více činností najednou. Když nás bylo málo, jezdil jsem ze Slovenska do Brna, abychom se pobavili s každým potenciálním novým kolegou. Po čase jsem se dostal do stavu, kdy už bylo tolik práce, že ještě navíc třídit CV a zjišťovat, kdo je vhodný a kdo ne, jsem už dělat nechtěl. Objevil jsem Předvýběr.CZ, který mě oslovil obchodním modelem, a od té doby s většími nebo s menšími úspěchy využíváme externích služeb.

V Předvýběru.CZ jsme dělali anketu mezi klienty, jestli by si ze dvou jinak naprosto rovnocenných kandidátů vybrali spíše Čecha nebo Slováka. Asi nepřekvapí, že čeští zaměstnavatelé upřednostňovali Čechy. Jak byste se jako Čecho-Slovák rozhodl vy?

Pokud by byli oba rovnocenní, a to nemusí znamenat, že se úplně všude shodnou, tak bych spíš řešil dilema, jestli máme na to, abych je přijal oba. Mně se tohle stalo zrovna před nějakým časem a po konzultaci i s německou centrálou jsem zjistil, že na to máme. Tak jsme oba kandidáty přijali.

 

Přečtěte si i další z našich rozhovorů: