21.09.2021

Nejlepší věci ho napadají v koupelně

Přesně to řekl na konci rozhovoru šestapadesátiletý Jan Šlemín, jednatel rodinné firmy Dino Toys. Určitě ji znáte; ve které rodině aspoň jednou nehráli Dostihy a sázky? Že ho napadají opravdu dobré věci se dočtete i v dnešním rozhovoru, ve kterém se dozvíte například, jak vznikla legendární československá dostihová verze slavných Monopolů nebo jak rychle se z nápadu obnovit výrobu dětských plastových tatrovek stal bestseller. Firmě se dařilo i v minulosti, kovid ale vyhnal její stošedesátimilionové roční tržby na rekordních 220 milionů korun.

Druhou zářijovou sobotu se v Kněžicích jel už šestnáctý Předvýběr.CZ Bike Maraton Vysočina 2021, kterého je vaše firma partnerem. Jaký je váš vztah k cyklistice?

Právě že žádný. Ale mám vztah k dětem, takže když pan Boudný přišel s touto akcí, rádi jsme ji podpořili. Bike maraton podporujeme už několikátý rok.

A k jiným sportům nějaký vztah máte?

Bohatý!

Co to přesně znamená?

Jednak jsem dlouhodobě sjezdový lyžař. Od raného mládí, dokonce jsem byl instruktor, potom jsem lyžování i učil. Jinak jsem z veslařské rodiny, můj dědeček vesloval i moje máma s otcem veslovali. Zkoušel jsem i tenis, ale protože jsem trošku nekoordinovaný, moc mi to nešlo. Kdežto veslování je silová záležitost a přišlo to ve správném věku v pubertě, kdy mě bavilo posilovat tělo. Takže jsem se docela úspěšně nějakou dobu věnoval veslování. A pak jsem nezvládnul přechod z juniorů do mužů, to je hodně velká změna. Navíc jsem v tu dobu chodil na gymnázium a začala mě zajímat spíš filozofie a točil jsem filmy...

Ještě mi od toho veslování neutíkejte. Za koho jste jezdil?

Začal jsem v rodinném klubu, což byl Český veslařský klub v Podolí. Později jsem přestoupil do Tatry Smíchov. A usiloval jsem o to, abych se dostal do Střediska vrcholového sportu. Výsledky jsem měl docela dobré. Teď zpětně vidím, v čem byl problém, i když mi to samozřejmě nikdy nikdo neřekl. Můj táta v nějakém 68. nebo 70. roce emigroval do Švédska. A tenkrát se stalo, že emigrovala celá reprezentační osma. Kluci, se kterýma jsem jezdil a se kterýma jsem vyhrával, se do vrcholového sportu dostali a mně ta nabídka nikdy nepřišla. Tak si myslím, že to souvisí.

Zní to logicky. Nenapadlo vás po listopadu zapátrat v archivech, jestli to tak bylo?

Ne. Jak říkám, začal jsem se orientovat spíš na humanitní věci. Ještě na vysoké škole jsem se začal věnovat psychoterapii a psychologii.

Pokud vím, na sport jste ale nezanevřel. Zrovna dneska je čtvrtek...

Přesně tak, čtvrtky pravidelně patří tenisu s kamarádem.

Zmínil jste psychoterapii a psychologii, předpokládám, že jste je vystudoval a věnoval se jim i po škole?

Studoval jsem speciální pedagogiku a v rámci ní byla možnost věnovat se psychoterapii. Vybral jsem si speciální odnož, arteterapii, což je terapie prostřednictvím výtvarného vyjadřování. Po škole jsem nastoupil do manželské poradny v Liberci, protože odtud byla žena a měli jsme tam byt. Přestěhovali jsme se z Prahy do Liberce, pracoval jsem v manželské poradně ve středisku komplexní terapie, což je středisko pro psychosomatická onemocnění a chronické nemoci. Ale pak jsem udělal tu hloupost, že jsem se udělal sám pro sebe ‒ v Liberci byla taková nabídka sociálních služeb, že o privátní terapii zase takový zájem nebyl. A když se nám narodilo druhé dítě, byli jsme prakticky bez peněz. I když mě ta práce ohromně bavila, řekl jsem si, že musím udělat něco, abych uživil rodinu. Takže jsem nastoupil k tchánovi do firmy. Tchán je autor Dostihů a sázek, dal mi tu možnost a zaučil mě, postupně jsem se vypracoval na šéfa vývoje a pak jsem se stal šéfem celé firmy.

Jak dlouho už se ženou jste?

Třicet dva let. Brali jsme se v půlce září v roce 1989. A sotva jsme se vzali, přišla revoluce, tak to byl pak najednou velký frmol.

To je dost. Ale ve firmě už jste taky dost dlouho. Četl jsem, že teď kvůli kovidu máte žně. Ale jak se vám dařilo předtím?

Do firmy jsem nastoupil po roce 1996, to se narodil syn. Dařilo se nám většinou docela dobře. Když v roce 2008 přišla menší hospodářská krize, bylo to těžké období, ale udělali jsme rychle nějaká opatření a podařilo se to ustát. Navíc v té době jsme investovali do nové kategorie produktů, což jsou plastové hračky Tatra, do té doby jsme dělali jenom kartonové hry a puzzle.

Jak si plastové tatrovky vedly?

Byl to program, který se ohromně chytil. Já jsem vlastně předtím nikdy nezažil, že by zákazník nějaký výrobek tak moc chtěl. Podobný boom byl někdy v roce 1984, když vznikly Dostihy a sázky. S Tatrou jsme vyvolali doslova mánii, sami zákazníci natáčeli videa, jak na tatrách jezdí děti a závodí. Podařilo se přivést výrobek na trh ve chvíli, kdy chlapi, kteří si s tím hráli jako malí kluci, se stali tatínky. Když se tatry objevily v obchodech, zaplesalo jim srdce: „S tím jsem si hrál ‒ a s tím si musí hrát moje dítě taky.“ Měl jsem návratnost rozplánovanou na tři roky ‒ a investice se vrátila během půl roku.

Pěkně jste se svedli na české vlně retro. Neuvažujete o něčem podobném?

Máte pravdu, funguje to velmi dobře. V rámci retrotrendu jsme oprášili i nějaké starší hry, které jsme udělali v tradiční podobě. Teď je naše portfolio funkční, zakonzervované, soustředíme se na výrobu. Klíčové teď je, abychom vůbec výrobky měli, když je o ně takový zájem.

Začínal jste jako vývojář. Je vám k něčemu znalost psychologie?

Ve vývoji ano, protože jsem si uměl představit, co u daného dítěte hra nebo výrobek může rozvíjet. Ve vedení firmy je to spíš na obtíž, protože člověk spíš má porozumění a přitom by měl být spíš direktivní a ne chápající.

Legendární Dostihy a sázky asi patří mezi bestsellery. Jak dobře se vlastně české deskovky prodávají?

Patří k těm nejprodávanějším. Za rok prodáváme nějakých čtyřicet padesát tisíc kusů, což je na český trh hodně slušný výkon. Když dáme na trh nějakou novinku, pokud se prodají tři až pět tisíc kusů, považujeme to za úspěch.

Dostihy vznikly ještě před listopadem, kdy se oficiálně podnikat nemohlo. Můžete stručně prozradit, jak se to stalo?

Tchán pracoval v Jablonci nad Nisou jako vedoucí malé družstevní tiskárny, kde se tiskly zejména vizitky, parte, propagační materiály. Vždycky byl podnikavý, vymyslel, že když bude dávat na trh hry, u kterých bude autorem., mohl by brát nějaké tantiémy. Jedny z prvních byly právě Dostihy a sázky. A byl to okamžitý úspěch. Profesionálně vyrobená velká, vybavená hra tady nebyla. Žena si vzpomíná, že když to dával dohromady, musela s ním každý večer několikrát hru přehrát, aby jí doladil pravidla. Takže ona upřímně Dostihy a sázky nenávidí, protože jí to jako malému dítěti zkazili. Tenkrát byly ‒ a možná to teď zase přijde ‒ kvóty na materiály. Tchán by byl schopný vyrábět a prodat daleko víc, ale muselo se čekat, až dostane materiál.

Která hra je vaše nejoblíbenější?

Určitě Dostihy a sázky. Ale teď spíš hrajeme novinky. Na Vánoce chystáme pár zajímavých nových titulů. Bohužel mám trošku jiný vkus. Věci, které se mně líbí, většinou na trhu nefungujou a naopak, věci, které mě moc nebavily, jsou úspěšné. Vkus českých zákazníků je hodně specifický až konzervativní. Není jednoduché je zaujmout něčím novým. Vždy to mají jednodušší výrobky, u kterých zákazníci mají pocit, že je nějak znají.

Když jsme se na začátku bavili o sportu, napadlo mě, že asi není často tématem her.

Není. Sport moc nefunguje. Zkoušeli jsme to několikrát, ale jakmile jde o sport, lidi si radši půjdou něco zapinkat.

Když jste byl malý kluk, nemohl jste tušit, že jednou budou hry váš každodenní chleba. Jaký jste tehdy měl vztah ke hrám?

Byl jsem hravý odmala, i jsem kvůli tomu musel jít do školy o rok později. Hry mě bavily, akorát v té době byla nabídka hodně omezená. Hodně rád jsem měl hry ilustrované Nepraktou ‒ Dlouhý, Široký, Bystrozraký. Taky Člověče jsme hráli pořád. Měl jsem dědečka, který mě naučil šachy a dámu, tak to jsme mastili taky často, protože děda aktivně navštěvoval šachový kroužek. Ještě jako malého chlapečka mě učil tak, že si vzal krále a mně dal koně a královnu a musel jsem mu dát šach-mat. Když jsem byl starší, tak jsem přešel na karty, celá rodina jsme hodně hráli karty.

Baví vás vaše práce?

Jo. Objevil jsem v tom kouzlo. Mám srovnání jenom s terapií, u té musíte být hodně konzervativní, konstantní, protože pracujete s lidmi, kteří mají problém a vy pro ně představujete nějaký pevný bod v jejich vesmíru. V práci, kterou dělám teď, můžu být daleko dynamičtější, když děti něco potřebovaly nebo byly nemocné, mohl jsem klidně říct, vezmu si dva dny volna, což v terapii nešlo, protože ti lidé čekali na sezení leckdy třeba měsíc. Čili jednak je v tom určitě velká osobní svoboda, a pak je to pozitivní byznys... Prodáváte radost, zábavu, nejsou to zbraně nebo čudlíky do aut. Jenom pro příklad, když jsme začínali s tatrou: vyrábíme ji v Liberci ve firmě Novoplast, kde lisují potravinářské dózy na kečupy a majonézy, a přepravky na pečivo. Nedělají tam nic jiného, celou dobu vyrábějí nějakou lahev, každej den úplně to samé… Když jsme tam přišli s naším projektem, ze začátku, než si na to lidi zvykli, na naši výrobu dávali pracovníky za odměnu, lidi to hrozně bavilo, hrozně o tu práci stáli, protože najednou nebyli jenom obsluha stroje, ale tvůrci celého výrobku.

Co pro vás znamená současná situace, kdy hledat nové zaměstnance je skoro nemožné?

Do logistiky a do výroby, tedy míň kvalifikované síly, se hledají hrozně těžko. Narážíme i na to, že místo, které jsme si vybrali pro podnikání, je v sousedství Mladé Boleslavi, a tam je konkurence pracovní nabídky veliká, a my si nemůžeme dovolit platit to, co automotive. V dnešní době bychom mohli jet ve fabrice na tři směny, taková je poptávka, a dáme stěží dohromady jednu a půl. A když už k nám lidi z automotivu přijdou, tak rovnou oznamují, že budou dělat jenom na jednu směnu, že nepřipadá v úvahu, že by jeli nějaké noční.

Máte i nějaké jiné koníčky, nebo se věnujete jenom sportu, tenisu, lyžím?

Já bych měl rád jiné koníčky, ale to nejde.

Nejde proč? Nemáte čas?

Opravdu nemám moc čas. Napřed jsem se věnoval rodině, když byly děti malé, veškerý volný čas šel na rodinu. A teď, jednak jsem unavenější, s věkem prostě přichází únava a na to, abych dělal koníčky, člověk potřebuje nějakou energii. Dělám sport, to se ještě vymotivuju a je tam okamžitý efekt. Mně se na ten tenis samozřejmě nechce, ale pak si hodinu zapinkám a odcházím a jsem spokojený, vyplaví se mi endorfiny, a člověk je příjemně unavený. U sportu musíte zapomenout na to, co se děje kolem vás, protože se musíte soustředit na hru nebo na jízdu na lyžích, a nemůžete myslet na to, co bylo v práci. Kdežto u všeho ostatního furt trošku přemýšlím, co se odehrálo v práci.

Medailonek

Jan Šlemín je jednatelem firmy Dino Toys, která vyrábí deskové hry včetně legendárních Dostihů a sázek, tradičního Člověče nezlob se nebo retro verze plastové nákladní tatry. Oženil se s Margaretou, jejíž otec Ladislav Mareš je tvůrcem Dostihů a firmu v roce 1993 založil. Je vystudovaný speciální pedagog a psychoterapeut, po studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy až do nástupu do rodinné firmy se věnoval arteterapii. V mládí závodně vesloval, dodnes pravidelně každý čtvrtek hraje tenis.